Oldřich Tůma: Ohlas polských událostí v Československu

Stávková vlna v létě 1980, ustavení Solidarity, jež mnohem více než pouhým odborovým svazem byla mohutnou (10 milionů členů) opoziční silou, bezprecedentních 16 měsíců lavírování a ustupování polských komunistů, což vedlo k existenci faktické plurality a hrozící demontáži polského komunistického režimu, to vše vzbuzovalo v Praze obavy a nervozitu. Teprve vyhlášení výjimečného stavu a razantní zákrok polských komunistů proti opozici v prosinci 1981 znamenal určité uklidnění, byť jak se mělo ukázat, předčasné. V každém případě věnovalo vedení KSČ událostem v Polsku opravdu mimořádnou pozornost a snažilo se je ovlivnit.

Vnitrostranické zpravodajské bulletiny, určené pro vybraný okruh vyšších funkcionářů KSČ, jsou od srpna 1980 do počátku roku 1982 plné informací o vývoji v Polsku a o jeho ohlasech v Československu. Vedle informací o obavách československých občanů ze zhoršení sociální situace či o pověstech o hrozící vojenské intervenci v Polsku, na níž by se podílela i československá armáda, zmiňují i výskyt nápisů „Solidarita se Solidaritou" či „Walesa je hrdina". Polským záležitostem věnovala každodenní pozornost i československá média. Již titulky – např. článků v Rudém právu – ilustrují, jakým způsobem se režim snažil formovat domácí veřejné mínění. Články a titulky byly plné negativních, obavy vzbuzujících výrazů, jež měly charakterizovat polskou opozici a její činnost: provokace, nepořádek, vandalismus, chuligánství, násilí. Jiné texty ilustrují režimní snahu líčit opoziční aktivity v Polsku jako události naplánované, organizované a placené ze západu: „CIA platí Walesovy odbory", „Koho chválí Bílý dům", „Koho chválí Wall street", „Spolu s BND (západoněmecká rozvědka) proti Polsku) a tak dále a tak podobně.

Přesně podle této šablony hodnotilo situaci v Polsku vedení KSČ samo pro sebe. Jde o kontrarevoluci naplánovanou a řízenou mezinárodními imperialistickými centry a utajenými kontrarevolučními centry v zemi samotné. Podle Vasila Biĺaka všechno začalo už v roce 1978 volbou krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem. To „nebyla náhoda... byla to část plánu vypracovaného USA v úmyslu zaútočit na další socialistickou zemi", říkal Biĺak, aniž by se obtěžoval vysvětlit, jak asi mohly USA ovlivnit konkláve kardinálů a jejich volbu papeže. Pokračoval, že je „nutné si uvědomit, že na základě porážky kontrarevoluce v Československu se centra mezinárodního imperialismu posunula k názoru, že mohou mít naději na úspěch jedině, když se jim podaří využít masové nespokojenosti dělníků". Vedení KSČ se neustále snažilo polské soudruhy poučovat a zásobovat vlastními zkušenostmi z boje proti kontrarevoluci, v němž přece nakonec byla KSČ tak úspěšná. Když čteme zápisy rozhovorů československých a polských představitelů z oněch let, nelze se zbavit dojmu, že Husák a další byli spokojeni, že odium těch, kteří socialistickému táboru vytvářejí problémy, už nelpí na KSČ, ale na někom jiném. Mezi řádky takových vyjádření můžeme vycítit pocit uspokojení a nadřazenosti: na rozdíl od polských komunistů vedení KSČ nikdy nedovolilo, aby hospodářská a sociální situace v zemi dospěla do tak katastrofického stavu.

Normalizační vedení KSČ se snažilo polským soudruhům pomáhat prostředky propagandy (v Československu se např. tiskly letáky proti Solidaritě), zintenzivněním kontaktů a výměny delegací na různých úrovních. Vedení polské komunistické strany bylo zainteresováno především na hospodářské pomoci – a s ohledem na katastrofální situaci v Polsku především v zásobování potravinami – nebylo divu. Vedení KSČ souhlasilo, ale s malým nadšením a ve výrazně redukovaném objemu. Teprve po zavedení výjimečného stavu (tedy po porážce kontrarevoluce, jak to z Prahy vnímali) začala proudit do Polska opravdu velkorysá hospodářská pomoc: jen v roce 1982 v ceně více než 800 milionů Kč, což na tehdejší poměry byly opravdu velké peníze.

Nejdramatičtěji se situace vyvinula počátkem prosince 1980, kdy náčelník generálního štábu Sovětské armády maršál Ogarkov informoval na poradě vojenských představitelů zemí Varšavské smlouvy v Leningradu náčelníka generálního štábu ČSLA generála Blahníka o narychlo připraveném cvičení vojsk Varšavské smlouvy na území Polska, jehož se měla účastnit i československá armáda. Politické i vojenské vedení Československa odsouhlasilo účast dvou tankových divizí (táborské a karlovarské, každá byla posílena jedním motostřeleckým plukem a dalšími speciálními jednotkami). Z československého území se měla cvičení účastnit i 31. tanková divize Sovětské armády, dislokovaná od roku 1968 na severní Moravě. Účastnit se měly i další sovětské divize, jež by polské hranice překročily z východu ze sovětského území a ze západu, z území východního Německa. Počítalo se i s účastí jedné divize armády NDR.

Řeč byla sice o cvičení, ale podle všech symptomů (cvičení nebylo plánováno, jak bylo vždy pravidlem, předem, začleněným jednotkám byla vydána ostrá munice na zhruba týdenní použití, jednotky byly mimořádným způsobem vybaveny zdravotním a lékařským zabezpečením, z účasti na cvičení byli vyřazeni politicky nespolehliví důstojníci a vojáci atd.) se mělo jednat o vojenskou operaci. Nemělo zřejmě jít o plnohodnotnou invazi jako v roce 1968, na to byl počet angažovaných jednotek (cca deset divizí) příliš malý, ale o jakousi obdobu sovětských plánů během cvičení Šumava v létě 1968 v Československu. Smyslem operace na území Polska měla být nejspíše podpora tamního komunistického vedení, kdyby se odhodlalo k razantnímu zákroku proti „kontrarevoluci". O tom, že se ale počítalo i s možným odporem některých jednotek polské armády, svědčí i existence zvláštní skupiny vedené generálem Gottwaldem, jež měla zjišťovat politické názory velících důstojníků jednotek polské armády dislokovaných v prostoru předpokládaného cvičení. Gottwaldova skupina operovala na polském území 4. a 5. prosince a připravila požadovaný přehledný materiál. (Se stejným úkolem operovala v severozápadním Polsku v téže době i podobná skupina důstojníků východoněmecké armády.) Počítalo se s tím, že 1. a 9. tanková divize ČSLA dosáhnou po překročení hranic prostoru na sever od Opole a na jih od Katowic, zatímco 31. tanková divize Sovětské armády se měla přesunout na jih od Krakova. Cvičení Krkonoše (jak byla v československých dokumentech tato operace nazývána) začalo vyhlášením poplachu 6. prosince v pět hodin odpoledne. Během noci na 7. prosince se obě československé divize přesunuly do prostorů v severních a východních Čechách, kde čekaly na rozkaz k překročení hranice. 9. prosince nařídil ovšem ministr obrany Dzúr ukončení cvičení a návrat do kasáren. Aniž vlastně jakékoli cvičení vůbec proběhlo. Že se nemělo jednat o standardní cvičení, dosvědčují i paralelní operace bezpečnostního aparátu. 5. prosince byl vyhlášen třetí stupeň mimořádných bezpečnostních opatření (což znamenalo soubor opatření realizovaných v situaci, kdy se režim obával neklidu či protestních akcí; opakovaně je aplikoval v letech 1988 a 1989); totéž opatření bylo pak znovu provedeno od 13. prosince 1981 do 4. ledna 1982, tedy v době vyhlášení výjimečného stavu v Polsku. Československá Státní bezpečnost také v prosinci 1980 i v prosinci 1981 připravovala týmy jazykově vybavených (tj. polsky hovořících) spolupracovníků pro užití přímo v Polsku.

Že nakonec československé jednotky polskou hranici nepřekročily a že k žádné vojenské intervenci v Polsku nedošlo, nebyla ovšem zásluha vedení KSČ. Rozhodlo se samozřejmě v Moskvě. Summit představitelů zemí sovětského bloku, který jednal v Moskvě 5. prosince 1980, nakonec rozhodnutí o vojenské operaci nepřijal. Polské vedení se nepodařilo přesvědčit o nezbytnosti takové operace a o jejich spolupráci. Gustáv Husák ovšem odjížděl do Moskvy s tím, že KSČ odsouhlasí taková opatření, na nichž se summit usnese. Husák sám prý měl během svého projevu v Moskvě v jednom okamžiku slzy v očích, za tak vážnou považoval situaci i on. Husákův projev nebyl tak útočný jako projev vůdce východoněmeckých komunistů Honeckera a součástí československé delegace nebyli, na rozdíl od delegace NDR, generálové. Vedení NDR zaujímalo v roce 1980, stejně jako v roce 1968, pozici jestřába. Že vedení KSČ vystupovalo o něco mírněji, ovšem neznamená, že by se případné intervenci bránilo. Definitivní rozhodnutí zatím (což znamenalo, jak se nakonec ukázalo, vůbec) neintervenovat padlo v Kremlu zřejmě po vyhodnocení situace nějakou dobu po ukončení summitu.

Ministerstvo vnitra a StB se také snažily za každou cenu zabránit jakýmkoli projevům solidarity s polskou opozicí. V prosinci 1981, před vyhlášením výjimečného stavu v Polsku (o čemž byly československé orgány informovány polskou stranou v předstihu), zdůrazňoval námětek ministra vnitra: „Věnujte pozornost aktivitám nepřátelských osob (zvláště chartistů a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Nedovolte žádné protesty proti opatřením státních orgánů Polské lidové republiky k neutralizaci kontrarevoluce. Každý, kdo by se pokoušel protestovat ...musí být okamžitě zatčen."

I přes veškerou snahu se režimu nepodařilo úplně znemožnit akty solidarity se Solidaritou a polskou opozicí obecně. Charta 77 v letech 1980 a 1981 zveřejnila několik dokumentů, v nichž vyjádřila solidaritu se stávkujícími dělníky v Polsku, kritizovala způsob, jakým o situaci v Polsku informovala československá média, vyjadřovala znepokojení nad pohyby jednotek československé armády směrem k polským hranicím a protestovala proti vyhlášení výjimečného stavu v Polsku. Ostatně, vztahy mezi československou a polskou opozicí byly už před rokem 1980 vcelku intenzivní. Už v roce 1978 došlo k první společné schůzce na hranicích v Krkonoších a k formulování společného prohlášení. Tyto styky a spolupráce pokračovaly i nadále a ani intenzivním společným akcím československé a polské bezpečnosti se je nepodařilo přerušit. Pro československou opozici byla polská opozice, její síla, její úspěchy, její schopnost mobilizovat rozsáhlou společenskou podporu vždy – a ještě více od roku 1980 – jakoby ideálním, byť dlouho nedostižným vzorem. Podle polského příkladu vědomě i podvědomě plánovala a formovala své aktivity Charta 77 a další opoziční skupiny až do listopadu 1989.

Širší veřejnost sledovala vývoj v Polsku se zájmem a zjevnými sympatiemi. Byť zde do jisté míry fungovaly i zažité negativní stereotypy (jež režimní propaganda intenzivně podporovala) o Polácích, kteří nechtějí pracovat a raději kšeftují nebo stávkují. Režimu se opravdu v letech 1980–1981 podařilo zabránit veřejným projevům solidarity s polskou opozicí. Gustáv Husák měl celkem pravdu, když v květnu 1981 během rozhovorů v Moskvě pyšně vysvětloval, že „neexistuje žádné nebezpečí, že by masy v Československu podporovaly polskou Solidaritu... a že nejsou žádné obavy, že by polské události mohly mít jakýkoli vliv na poměry v naší zemi". Z dlouhodobého hlediska, protože dnes na rozdíl od Husáka víme, co přinesla tehdy začínající dekáda, se jako lepší prognostik osvědčil sovětský předseda vlády Nikolaj Tichonov, který Husákův projev přerušil skeptickou poznámkou, že to se přece ještě může změnit.

(autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.