„Brněnský pochod smrti“ jak se mu říká, se vymkl tehdejšímu vedení města do značné míry z rukou, nezasáhla ani Rudá armáda, a tragickou roli v akci hrály osoby, podle některých pramenů částečně kriminální povahy, využívající celkové protiněmecké atmosféry, vyhrocené právě v Brně, kde se okupační moc chovala vlastně až do osvobození města 26. dubna druhým ukrajinským frontem značně brutálně.

Nicméně odplata stejnou mincí je samozřejmě hodna odsouzení, i když se do jisté míry dá pochopit. Jak známo, ani k brněnskému pochodu, ani k jiným excesům „divokého odsunu“ na dalších místech republiky se čtyřicet let nechtěla komunistická totalita hlásit, a úspěšně je vytěsnila z historie. Šlo jí o vytváření obrazu národa bez stinných stránek. A konec konců, i dnes má řada veřejně působících osobností sklon přivírat oči před těmito krvavými výjevy.

Brněnské zastupitelstvo vyjádřilo lítost nad důsledky pochodu už před čtrnácti lety, nyní to více méně opakuje. Letošek vyhlásilo Rokem smíření za všechny oběti druhé světové války a pořádá k tomu různé přednášky, besedy a setkání, kterých se účastní reprezentanti Německa a Rakouska.