Druhé kolo se uskuteční 6. května a Sarkozy s Hollandem budou bojovat především o hlasy krajní pravice. Marine Le Penová, jejíž nečekaně vysoký výsledek překonal i rekord jejího otce z roku 2002, ačkoliv na postup do druhého kola nestačil, již avizovala, že nepodpoří ani jednoho z nich. Její taktiku je nutné vnímat optikou blížících se parlamentních voleb, které se uskuteční 10. a 17. června. Pokud by výslovně podpořila Sarkozyho, mohla by si Národní fronta uškodit, zatímco aspiruje na převzetí leadershipu francouzské pravice. Sarkozy se tak bude před druhým kolem ještě více vymezovat vůči imigrantům a ohánět se národními tradicemi v naději, že na svou stranu získá nacionalisticky a xenofobně zaměřený elektorát. Rovněž bude ohlupovat voliče tvrzením, že kdo víc pracuje, víc vydělá. S manželkou Carlou Bruniovou předstírá skromný a obyčejný francouzský pár navzdory jejich všeobecně známé zálibě v luxusu. I přes rezervovanost šéfky FN je pravděpodobné, že více než polovina jejích stoupenců hlas Sarkozymu odevzdá. Rovněž část Bayrouových voličů podpoří dosavadního prezidenta, protože jim konvenuje politika škrtů. Bayrou zatím vyčkává, co mu bude nabídnuto a oficiálně nikomu podporu nepřislíbil. Hollandeho již otevřeně podpořili levicový radikál Mélenchon a kandidátka Zelených Eva Jolyová. Nelze však počítat s tím, že se všichni jejich voliči ke druhému kolu dostaví.

Porovnáme-li výsledky letošních voleb s rokem 2007, zaujme nás několik skutečností. Tehdy zvítězil Nicolas Sarkozy s 31,2 % nad socialistickou kandidátkou Ségolène Royalovou s 25,9 % hlasů. Jako třetí se umístil centrista Bayrou s 18,6 %, kterého však letos podpořila necelá polovina jeho někdejších voličů. Bayrouova snaha vymezit se vůči levici i pravici s cílem překonat údajně přežité politologické dělení tak selhalo. Obzvláště v době ekonomické krize se ukazuje, že levice a pravice tady budou stále bez ohledu na tvrzení různých intelektuálů, politiků a hnutí, odmítajících se na politické ose jasně vymezit. Každá společenská třída má své zájmy a podle toho volí své zastupitele. Je přirozené, že centristé v časech recese dosahují slabších volebních výsledků, protože jsou pro radikalizovaný elektorát příliš umírnění a nevyhranění. Vůdce Národní fronty Jean-Marie Le Pen před pěti lety skončil na čtvrtém místě s 10,4 % hlasů a úspěch jeho dcery lze přičíst ústupu od kontroverzních témat jako je popírání holocaustu, ale i rostoucími problémy multikulturního soužití Francouzů s muslimskými a černošskými přistěhovalci. Radikální levice v roce 2007 pohořela, když lídr Revoluční komunistické ligy Olivier Besancenot získal pouze 4,1 %. Neúspěch krajní levice byl dán skutečností, že se její hlasy roztříštily mezi několik kandidátů, zatímco letos nominovala společného kandidáta pod hlavičkou Levicové fronty. Ačkoliv je Mélenchonův výsledek do jisté míry zklamáním, neboť získal o pět procent méně, než mu přisuzovaly průzkumy, skóre 11,1 % není vůbec špatné. Sečteme-li hlasy kandidátů, odmítajících globalizaci, EU a NATO, zjistíme, že tvoří téměř třetinu francouzských voličů, zatímco v roce 2007 to byla pouze pětina.