To však nebylo nikdy dokázáno, stejně jako odpovědnost povstalců za loňské sestřelení civilního letadla. Jaceňukova a Porošenkova válečnická rétorika má za cíl vtáhnout Západ do války proti Rusku, nebo alespoň zajistit další přísun financí z EU na vedení války na Donbasu. Stále jim nedochází, že tamní konflikt nemá vojenské, ale pouze diplomatické řešení, jehož základem jsou dohody z Minsku.

Po více než roce se ukazuje, že sankce způsobily zhoršení životní úrovně obyčejných Rusů, poškodily dobré obchodní vztahy mezi EU a Ruskem, způsobily v různé míře ztráty evropským ekonomikám a firmám, které jsou na obchodu s Ruskem závislé a na tamní trh se budou vracet jen velmi obtížně. Ekonomické sankce poškozují nejen Rusko, ale i země, které je uvalily. Jedná se o přímé sebepoškození i o ztráty v důsledku odvetných opatření. Vzpomeňme ruské přerušení dovozu některých zemědělských produktů, například jablek z Polska.

Hlavního cíle – změny chování Moskvy vůči Kyjevu – dosaženo nebylo. Rusko je velmoc a přirozeně hájí své geopolitické životní zájmy. Nebyl to V. Putin, který způsobil krizi na Ukrajině, ale státní převrat aktivně podporovaný některými západními politiky, během něhož byl svržen legitimně zvolený prezident a došlo k prudkému obratu v zahraniční politice, nárůstu ultranacionalismu, fašismu a protiruského šovinismu. V důsledku toho se vzbouřily východní regiony, kde měl V. Janukovyč největší podporu a ruskojazyční obyvatelé Krymu vznesli požadavek připojení ke své mateřské zemi. Toho bylo dosaženo referendem za účasti mezinárodních pozorovatelů a bez jediného výstřelu (na rozdíl od masivního bombardování Svazové republiky Jugoslávie v roce 1999, jímž NATO dosáhlo odtržení Kosova a porušení teritoriální integrity Srbska, kterou nyní argumentuje v případě Ukrajiny).