Přestože již do Perského zálivu míří americký letadlová loď, americký prezident rozsáhlou pozemní intervenci odmítl. Írán, nepočítaje kurdské milice na severu země, tak představuje jedinou sílu v regionu, která je schopna zasáhnout a sponzorovat politické řešení krize. Dokonce i přes jeho zjevné mocenské ambice, které paradoxně posílila americká intervence do Iráku v roce 2003, disponuje v podstatě věrohodnějším postavením, než Spojené státy.

Stabilita v oblasti vždy závisela na rovnováze sil mezi Irákem a Íránem. Když jí v roce 1991 narušil irácký vůdce Saddám Husajn vpádem do Kuvajtu, USA jej vytlačily, nicméně do Bagdádu nepronikly z obavy před vytvořením bezpečnostního vakua. Rozhodnutí vojensky vstoupit do Iráku v roce 2003 pak bylo založeno na předpokladu, že jakmile bude svržen baasistický režim, podaří se rychle vytvořit silnou iráckou vládu, která udrží rovnováhu s Íránem. To se ovšem ukázalo jako klíčový omyl, protože Američané podcenili sílu šíitů, čímž napomohli Bagdádu spadnout do íránské sféry vlivu.

Spojené státy disponují historickou schopností vytvářet mimořádná a na první pohled nemyslitelná spojenectví s ideologickými nepřáteli za účelem dosažení strategických cílů. Připomeňme spojenectví Franklina Roosevelta se Stalinem proti nacistickému Německu. Roosevelt o toto spojenectví usiloval i přes obrovské politické pobouření domácích konzervativců a církve, která v Sovětech viděla ztělesnění zla. Připomeňme také rozhodnutí Richarda Nixona normalizovat vztahy s Číňany v době, kdy dodávali Severnímu Vietnamu zbraně, které zabíjely americké vojáky. Když čínský vůdce Mao prohlásil, že se nebojí jaderné války, protože Čína se milionovými ztrátami na životech bude schopná vyrovnat, byl Nixon za blázna. Nicméně byl to právě on, sám výrazný antikomunista, kdo chápal, že spojenectví s Čínou (i přes neexistenci formální smlouvy) bylo nevyhnutelné k dosažení rovnováhy se Sovětským svazem v době, kdy byla americká moc stále ještě podkopávána ve Vietnamu.