Čtěte předchozí články k tématu:

• Ilona Švihlíková: Národní zájem – ekonomické aspekty
• Pavel Kohout: ...Až přijdeš domů, čtenáři, koukni se na mapu!
• Petr Robejšek: Národní zájmy v mezinárodních vztazích
• Václav Klaus: Pokusy o návrat minulosti nekončí

Národní zájem žije dvojí život. Přebývá v diskusi odborné i laické veřejnosti, stává se předmětem ideového boje a někdy též programem mocenské elity. Jeho druhý život je konkrétní, vymezen materiálními faktory. Zmatek ale začíná už tím nejprostším, na čem se téměř všichni shodnou: když se říká „národní zájem", myslí se vlastně „státní zájem". Původ této fiktivní samozřejmosti je ve Spojených státech, u zakladatelů školy politického realismu. Pro Reinholda Niebuhra, vynikajícího teoretika a protestantského teologa, národy byly teritoriální společenství, které dohromady drží sentiment národnosti a autorita státu. Podle Hanse Morgenthaua, profesora Chicagské univerzity, když národ jako legální organizace usiluje o zahraniční politiku, nazývá se stát.

Jenže – to je americké pojetí národa. Národa, který se definuje přísahou občanů na Ústavu. Evropské pojetí národa však není politické, ale etnické. Evropané vidí národy v diaspoře, rozptýlené jako Židé ve středověku, znají národy bez státu, jako jsou Kurdové, ale i národy se dvěma státy, jako Albánci tvořící absolutní většinu nejen v Albánii, ale i v Kosovu.

Zájem českého národa

Téma národa nedávno vrátili do politiky migranti ruku v ruce s nadšenými zastánci multikulturalismu. Po celé Evropě zvedli zpětnou vlnu, která není prosta nacionalismu a šovinismu, obrátila ale také pozornost k otázce „Co je národ?" Je to legitimní dotaz, který aktuálně vyrůstá z pocitu nejistoty či dokonce ohrožení. I ten je zcela legitimní: ztráta některých národních zvláštností může být pociťována jako útlak, krádež svobody. Jestliže někdo pokládá mateřský jazyk, duchovní založení či tradici za důležité pro sebeidentifikaci, pak brát mu je, znamená dopouštět se na něm násilí. Jestliže někdo narozený v české kotlině umí plynně anglicky a líbí se mu více v New Yorku než v Opavě, nebo se ztotožňuje méně s českým švejkovstvím než s německou disciplínou, či sní o kariéře v Bruselu, nikoliv v Praze – pak samozřejmě nepociťuje odnárodnění jako násilí. Nezdá se ale správné, aby ti druzí těm prvním upírali jejich pocity, vysmívat se jim, mentorovali je a útočili na ně.

Každý lidský jedinec i skupina má své zájmy, tedy vědomí svých potřeb. Jaro národů v 19. století postavilo otázku, jaké jsou zájmy etnické skupiny zvané národ. Odpověď zazněla v duchu pozdního osvícenství: právo na vzdělání a svobodné sebevyjádření. Jednoduchá teze, jejíž prosazení narazilo na snahu jiných skupin, ne vždy národních, udržet si či získat privilegia. A tak jaro národů směřovalo k poznání, že nejvhodnější institucí, která může zajistit zájmy národa na zachování a rozvoj, je stát. Suverénní stát. Národní stát.