Devětasedmdesátiletý P. Daniel Maes je nyní zpět ve své rodné Belgii. Pobývá v Norbertinském opatství ve vlámské obci Postel, odkud roku 2010 odjel do Sýrie, kde tehdy ještě nebyla válka. V Qâra prožil velmi nebezpečné situace, když městečko s 25 000 obyvateli přepadla armáda rebelů v počtu přibližně 60 000 mužů. Nyní je v Belgii, aby se zotavil poté, co v Sýrii onemocněl. Ale také proto, aby řekl lidem na Západě „skutečný příběh“ o Sýrii, jelikož z mainstreamových médií jej neuslyší. S P. Maesem jsem se setkal začátkem června v Antverpách. Právě se chystal na návrat do svého kláštera v Sýrii, kam s sebou poveze kufry plné humanitárního nákladu pro trpící Syřany.

Žijete v klášteře z 6. století, v cizí zemi daleko od domova. Jak jste se tam dostal?

Přijel jsem do Qâra na pozvání matky představené, sestry Agnes-Mariam. Je to výrazná osobnost. Několik let jezdila po světě jako hippie. A má dar modernizovat mnišský život a zároveň uchovat jeho opravdovost. V klášteře Mar Yakub jsem našel to, co jsem po celý život hledal: charismatické nadšení, ekumenickou otevřenost, misijní práci a péči o chudé. Klášter byl ruinou, když do něj matka Agnes-Mariam dorazila, a od roku 2000 je pod jejím vedením nádherně zrekonstruovaný. Přijel jsem jako turista a jako turista bych i odjel, ale Agnes-Mariam se mě zeptala, zda bych nechtěl zorganizovat propedeutický rok, přípravu na výchovu ke kněžství, úplně první katolický seminář v Sýrii, a tak jsem zůstal.

Jaký na vás dělala Sýrie dojem, než vypukla válka?

Byla to krásná země. Jak jsem očekával, postrádala politickou svobodu. Ale hlavně jsem byl příjemně překvapen. Velmi se mi líbila východní pohostinnost a zakoušel jsem pokojnou a spořádanou společnost, jakou jsem nikdy předtím nepoznal ani ve své zemi ani nikde jinde. Krádeže nebo drzé chování zde prakticky neexistovaly. Mnohá rozličná náboženství a etnické skupiny tu žily ve vzájemném souladu. Země neměla žádný státní dluh a nebyli tu bezdomovci. Naopak, starala se o více než dva miliony běženců ze sousedních zemí, jako je Irák, a zacházelo se s nimi, jako by to byli rodilí Syřané. Navíc běžné potřeby, jako například jídlo, zde byly velmi levné. Školy, univerzity a nemocnice byly zdarma dokonce i pro nás cizince. Hovořil jsem s francouzským chirurgem, který mi říkal, že nemocnice v Sýrii jsou lepší než ve Francii.