Pavel Foltán: Předběžné (ned)opatření? Pro forma faktura?

Od podezření z podjatosti, přes politizaci justice, až po ústavní aktivismus, atd. A co třeba stručně k riziku vad (formálních tj. procesních, i obsahových) v přístupu i postupu soudu – a potažmo tedy i k riziku, že ono dotčené předběžné opatření (PO) by teď kdekoli kdokoli mohl zpochybnit z řady právních důvodů. Přičemž tzv. dubiozita (pochybnost, zpochybnitelnou) úkonu může a obvykle i vede k neplatnosti úkonu (ať už jen z jeho části, anebo zcela). A i to by tu reálně mohlo hrozit – a pravděpodobně i hrozí. Jde jen o to, kdo to „zvedne“ – když ten ÚS sám sebe asi nenapraví. Takže stručně k jádru pudla (čili „in medias res“):

Podle některých názorů (viz mediální ohlasy a reakce za předchozí tři dny) by se kdekoli kdekomu mohlo zdát, že ÚS mohl mít čas na předchozí přípravu (možná i po nějaké snad i komunikaci s hradní posádkou apod.) – a přestože tu jde pouze o čiré spekulace, tak obvykle (jako všude neboť „lidi jsou lidi, že jo“) i tady hlodá červíček, mrška jedna malá – že jako „a kdo to vyloučí, aha?!?“ Nicméně i kdyby to tak nějak mohlo být, či dokonce bylo, tak i přes to v tom fofru ten ÚS udělal celou řadu chyb, co by se normálně (i v tom fofru a podobně) stávat neměly. Objektivně, nezávisle, profi právně spravedlivě a podobně. Nikde v justici a notabene pak na ÚS. Tak například:

ÚS hned, jakmile začal pracovat na tom PO, automaticky měl doručit tu kompetenční žalobu vládě, coby žalované straně, tj. předně vládě obligatorně, a současně i všem dalším účastníkům řízení, včetně vedlejších). Nemáme doposud ale vůbec žádnou informaci, že by k tomu došlo. A jestli k tomu nedošlo, je to podstatná procesní vada v řízení, protože ta žalovaná strana (včetně event. dalších účastníků) byla soudem znevýhodněna = neměla žádné informace o tom, co je obsahem žaloby, vč. toho, že je tam i návrh na okamžité vydání toho PO (čemuž ÚS obratem vyhověl – a tím hůř pro něj z hlediska téhle jeho procesní vady). Je sice fakt, že podle ust. § 80 zák. o ÚS není nutné, aby soud k vydání PO nutně získal vyjádření žalovaného (a dalších event. účastníků), ale jsou případy, (jako např. právě tento), kdy okolnosti nesvědčí k tomu, aby ÚS nepostupoval obezřetněji už jen k vyloučení možných rizik pro futuro. A navíc – nota bene (sic!) tady žalovaná strana od ÚS nevěděla vůbec nic – alespoň podle toho, co je nám zatím známo. Kdekdo by k tomu logicky mohl říct např. „chyba jako Brno“ a nebyl by od pravdy daleko tak, ani tak. („Jak se to rýmuje...“ Anebo ne?)

Ústavní pořádek (tj. Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, i další zákony a předpisy v oblasti CZ ústavního práva) bezvýhradně garantuje všem zcela zásadní a základní práva, oprávnění, právem chráněné zájmy, apod. principy, mimo mnohé jiné včetně také i toho, že všichni jsou si rovni, všichni mají stejná práva i povinnosti, a že se všemi musí být procesně stejně zacházeno = zjednodušeně řečeno. Přičemž stát je (striktně) povinen to všechno každému zabezpečit, zařídit, a to i zde bez výjimky. A z toho automaticky vyplývá i (apriorní) rovnost účastníků v soudním řízení, vč. řízení před ÚS a v jakékoli fázi řízení. Tady ale došlo k tomu, že ÚS v daném případě tyto základní právní principy poněkud nedodržel, když např. nedoručil žalovanému žalobu (mimo jiné další s tím související a z toho plynoucí nedostatky), nedal mu prostor ani možnost dozvědět se obsah žaloby, vč. toho, že má být vydáno konkrétní PO a navíc zde ÚS nedal žalovanému ani prostor k vyjádření a to PO ihned vydal, ač měl k tomu vyjádření žalovaného prostor i čas. To souvisí také s obecným podezřením, že ÚS při tom porušil (resp. nenaplnil, obešel, apod.) i další neprolomitelnou procesní zásadu o slyšení obou stran. V případě PO sice soudy mají nějakou možnost vydat PO i bez toho nutného slyšení druhé strany, ale to lze jen v případě velmi závažného ohrožení nějakou jinak neodvratnou škodou, újmou, (např. na zdraví, životě, apod. – jako např. v případě nezletilých dětí, apod., kdy jsou tato PO v soudní praxi důvodně vydávána) – ALE vždy ten stav i ten zájem obligatorně musí být prokázán a odůvodněn. Což se avšak v případě dotčeného PO nestalo (alespoň podle zatím dostupných informací).

ÚS v tomto případě svého dotčeného PO navíc udělal další chybu jak procesní, tak i obsahovou – a to, že v tom PO uložil nějakou povinnost i jiným subjektům, které ale s velkou pravděpodobností nejsou (a nejspíš ani nebudou) v řízení o této žalobě ani dalšími účastníky, ale ani vedlejšími účastníky. Z dostupných informací zatím víme jen to, že ta „kompetenční“ žaloba směřuje proti vládě, přičemž vláda je u nás (ze zákona) kolektivní orgán, který i svá rozhodnutí přijímá kolektivně (tj. většinovým hlasováním) a vládu řídí a reprezentuje premiér, čili její předseda. Jenže to dotčené PO míří i na jiné subjekty, když ukládá povinnosti ministerstvu zahraničí, vč. osoby „zaminira“ (ergo ministra), ale i jiným fyzickým osobám asi (?) jako členům delegace. I z toho mimo jiné plyne potenciální nebezpečí pochybností, a tedy dubiozity, i v této části procesního úkonu ÚS při vydání tohoto PO a formulace jeho textu. Odůvodnění toho PO zatím ještě konkrétně také neznáme. Přičemž ještě navíc tady ÚS mohl mj. poněkud excentricky ukládat povinnosti / omezit práva, apod. těm členům delegace, co nejsou účastníky (ani vedlejšími účastníky) toho řízení o té kompetenční žalobě, takže se jich v dané věci daným způsobem ani nemůže týkat ono PO – i přes to ale ÚS tímto svým PO zasahuje do jejich osobních práv fyzických osob (vláda je osobou právnickou – nikoli osobou fyzickou – to jen pro úplnost na vysvětlenou i k tomu, co v daném případě ÚS mohl pomíchat, propojit, zaměnit, apod. – zatím i bez nějaké neopomenutelné a neodůvodněné právní příčiny, která by i tady asi byla relevantní).

Navíc je tu i důvodná úvaha, že dotčené PO zde vůbec nemuselo, resp. nemělo být vydáno – a nota bene takovýmto způsobem za takových okolností. A je tu i důvodná teze – a logicky ještě nad tím PO, že v daném případě ÚS neměl v řízení ani nadále pokračovat, resp. neměl to řízení takto ani zahajovat, když soudce zpravodaj měl tu kompetenční žalobu odmítnout, a to hned z několika důvodů – ale o tom už jsem tu i jinde psal několikrát už po dlouhou dobu, takže není nutné to znovu opakovat (lze si to najít v archivech článků). Přičemž úkon odmítnutí není totéž, co úkon zamítnutí – také to je i zde nutno rozlišovat.

ÚS teď otevřel vládě prostor k efektivně efektnímu prohozu kolem čáry přes celý kurt. A když tenhle return vláda udělá co nejdřív (nejpozději ihned), pak ÚS bude mít ještě dost času procesní úkon vlády zpracovat a odpovídajícím způsobem vyřídit – ÚS to bude muset udělat v řádu desítek hodin = stejně rychle, jak rychle udělal i to PO ve prospěch stěžovatele (prezidenta respektive lidově řečeno tzv. „kolektivního hradu“) – ÚS v tom směru totiž sám sebe dostal do úzkých (v tenisu tomu říkají „nevynucená chyba“). Jinak by se mohlo zdát, že i podle ÚS „někteří rovní jsou si ještě rovnější“.

Z hlediska taktiky: Pokud by ÚS případný návrh vlády na zrušení toho PO (jak shora popsáno) abstrahoval, či dokonce ignoroval, anebo prostě jaksi „jenom nestihl“, tak i v tom případě by dal vládě možnost, aby to ústavně-soudní PO nerespektovala – což by mohla být vstupní brána k tzv. „polské cestě“ nerespektování některých úkonů ÚS. Podáním návrhu na zrušení PO by si vláda otevřela prostor k nerespektování PO ÚS aktuálně (resp. akutně), ale i k nerespektování případných dalších „větších akcí“.