Kádrová politika (nynějším njůspíkem řečeno „problematika lidských zdrojů“) tady už od vzniku Československa neměla na růžích ustláno „ber kde ber“ – přičemž ale až do padesátých let minulého století (ve srovnání s dneškem a s „perspektivou“ vývoje do budoucna) to ještě nebyla situace zvící atmosféry antické tragédie. Přinejmenším co do faktoru vzdělanosti, vlastenectví, vyššího principu mravního (i právního) … A ve výčtu těch podstatných faktorů by se dalo ještě pokračovat až třeba k té základní člověčině, která je alfou a omegou všeho – zejména při práci s národy a jejich lidmi na úrovni politiky, státní moci, vlády, atd. 

Byl jsem zrozen v 50. letech minulého století, takže tak trochu ještě i dítko květinové generace – velmi tolerantní, láskyplné, a už tehdy právě tím rebelující – jsem prožil zatím dva režimy. Přičemž i o jim předcházejících dvou režimech (tj. o „žaláři národů“ za Rakousko-Uherské monarchie, a o nacistickém protektorátu za Hitlerova fašismu) jsem se dozvěděl hodně pravd ze života mých prarodičů, i mých rodičů, což pro mne zcela pochopitelně vždycky byly (a zůstanou) ty nejvěrohodnější prameny. Takže já sám, už za totality toho minulého režimu jsem si myslel své – jak o té kádrové politice tehdejší strany a vlády, a její Národní fronty, tak o celém systému s tím souvisejícím.