Přátelsky rozmlouval se svým prezidentským protějškem, ačkoli tamější vrcholné politiky nazývá pchjongjangská propaganda loutkami amerického imperialismu či válečnými štváči.

O to právě jde. Z hlediska mezinárodního práva se na rozeštvaném území bojuje od roku 1950, kdy po oboustranných (!) provokacích vypukl krvavý internacionalizovaný konflikt. Volný důsledek 2. světové války a přímý produkt bipolarity. Teď, po tolika desetiletích minimálních vzájemných kontaktů, nadto „kořeněných“ permanentním ozbrojeným napětím, se předáci obou států jednoho národa „dohodli, že se dohodnou“. Konečně má nastat mír. Jenže kdy, a pokud vůbec, v jaké podobě?

Za náhlou velkorysostí severokorejské oligarchie cítíme nátlak Pekingu, na nějž zase působí soustředěný pres Soulu, Tokia, Washingtonu nebo Moskvy. Jistý účin mohly mít také hospodářské sankce, jež ve zbídačené KLDR nemohou dohromady pasovat s pokročilým vojenským programem. Ať ale u kořenů stálo cokoli, nastolená rokování jsou nevšedním diplomatickým posunem. Pouhý summit v deeskalačních mantinelech je po „výživném“ vyhrožování jadernými hlavicemi zásadním průlomem. Zástupy koreanistů nebo zahraničních korespondentů jsou proto oslněny a ve prospěch optimismu odhazují kritické myšlení jako nepotřebnou veteš. Podléhají bdělému snění o denuklearizaci poloostrova, neřkuli sjednocení.

Samozřejmě je to idealistický obraz, který se nese v duchu titulkového hesla „Malý krok přes hranici, velký krok pro Korejce“. Formální uzavření kýženého míru snad, byť budou jednání zdlouhavá i nelehká, ovšem zničení jaderného arzenálu není zrovna očekávatelné. Minimálně v dohledné době, jelikož jde o nezastupitelnou bezpečnostně-vyděračskou kartu, bez níž se agresivní politické režimy začasté neobejdou. (Ostatně např. USA měly roku 1967 na území Jižní Koreje 950 jaderných náloží.)