Všelidová volba stála léta letoucí ve volebních programech řady stran. Někdy v kombinaci s přímou volbou starostů či dalších veřejně důležitých osob. Snad stokrát se záležitost přetřásala v parlamentu, ale léta se nakonec dávalo ve známost, že návrh by prý musel zákonitě přinést posílení ústavní úlohy hlavy státu. Případně jaksi vůbec vadila „nesystémovost“ návrhů. Přeloženo z češtiny do češtiny vítězil chabě skrývaný záměr uchovat významnou pravomoc zákonodárným sborům.

Až poměrně nedávno se podařilo zlomit „kletbu“ nad všelidovou volbou, což majorita občanů přivítala. Existují však obavy, že celá koncepce je problematicky postavená, protože horkou jehlou šitá. Navíc podmalovaná populismem, co prýští z úmyslu odklonit pozornost od vážných problémů státu k hledání „Tatíčka“ na výšinách Hradu.

Uchazeči o pětiletý „byt a stravu“ ve starobylém sídle českých knížat, králů a prezidentů dostali jasné pokyny. Chcete-li projít kontrolním sítem Ministerstva vnitra, obstarejte si buď 20 poslaneckých nebo 10 senátorských podpisů či autogramy nejméně 50 000 kmánů. Jedenáct pretendentů něco z toho dokázalo. Přinejmenším to všichni říkali.

Za sebou tím nechali neúspěšné kolegy: jednu známou právničku, která se touží zviditelňovat při každé příležitosti, též jednoho bývalého šéfa tajné služby, jednu vědmu, jednoho toaletáře, jednoho známého komika a další zájemce.