Z pohledu zahraničních sponzorů zmíněných spolků vše ostatní skutečně v pořádku je: Česká republika je hezky zotročena v EU a NATO, je z ciziny kontrolována hospodářsky, politicky i vojensky, poslušná média papouškují každou americkou válečnou lež, zákonodárství určují korporace a zájmové skupiny, daňový systém téměř nezná majetkové daně a je tedy šitý na míru těm nejbohatším, a také se pořád privatizuje a restituuje.

Ve skutečnosti je jedním z největších problémů České republiky tzv. prozápadní orientace, v první řadě členství v Organizaci severoatlantické smlouvy (NATO). Od Rekonstrukce státu se asi nedočkáme vyčíslení nákladů na toto členství, počínaje platem stálého zástupce u NATO a konče nákupy zbraňového šrotu. Tyto zbraně jsou zbytečné zejména proto, že NATO je spojenectví bez závazků. Bývalý diplomat Miroslav Polreich o tom dokonce napsal celou knihu (Utajená zákulisí, Petrklíč 2009, náklad bohužel již rozebrán). Uvádí v ní mimo jiné, že USA by se nikdy ani na papíře nezavázaly k jakémukoli vojenskému zásahu, který by nebyl v jejich vlastním zájmu. Poukazuje na znění často zmiňovaného - nikdy však citovaného - pátého článku smlouvy o založení NATO, kde se jasně uvádí, že smluvní strany v případě útoku napadené smluvní straně vojensky pomoci mohou, ale nemusí (anglické slovo „consider“ – „zvážit“). Smlouva o NATO ale jeden závazek přeci jen obsahuje, ale ten se neplní. Je to závazek dodržovat Chartu OSN, tedy v první řadě nevést agresivní válku - viz např. články 1, 33 a další Charty. NATO nebo jeho některé členské státy ovšem pod různými záminkami vedou jednu agresivní válku za druhou. Když v roce 1999 Alexandr Isajevič Solženicyn označil NATO v souvislosti s bombardováním Jugoslávie jako zločineckou organizaci, přestal tento někdejší disidentský hrdina mediálně existovat. Jeho smrt v roce 2008 zůstala téměř nepovšimnuta, a pokud ji média přeci jen zmínila, pak důsledně vynechávala informace o spisovatelově působení po návratu do Ruska v roce 1994.

I když smlouva o NATO neobsahuje závazek vojensky pomáhat napadenému členskému státu, východoevropské státy se zřejmě takto zavázány cítí, jak vyplývá ze stále opakovaných prohlášení jejich představitelů. O čem ale stejní politici důsledně mlčí, je skutečnost, že členství v NATO bylo tajnou podmínkou pro připojení jejich zemí k EU. Nejprve tedy pod vojenské velení USA, vytvořit odbytiště pro západní zbrojovky, a teprve pak možná nějaké ty úplatky v podobě dotací, stipendií, stáží a projektů z rozpočtu EU. Jak ve své brilantní analýze píše Max Roth (Moloch´s Ableger, Ahriman, Freiburg 2008) není Evropská unie ničím jiným, než koloniální správou USA pro Evropu, tedy na míru šitým regionálním řešením pro světovládu, o kterou vlády USA dlouhodobě usilují.