V nedlouhém vyjádření Halík zopakoval poněkud již obehranou písničku o hradním extrémistickém nebezpečí, mimoděk však přitom odhalil typické vzorce (a slabiny) „pravdoláskového" uvažování a jednání, a stojí proto za pozornost.

V prvé řadě předvádí čtenářům neuvěřitelnou bohorovnost, s níž hodnotí osoby a ideje, bez sebemenší snahy nějak prokázat objektivitu těchto svých, často velmi příkrých, soudů. V citovaném textu např. chválí jakýsi „inteligentní konzervatismus", jímž patrně myslí své vlastní konzervativní zvyky, nebo universitní sako Harryho Pottera, a naopak razantně zatracuje hodnoty hájené iniciativou D.O.S.T., které šmahem označuje za „soubor extrémních, provokativních a hloupých výkřiků". Zdůvodnění nemá potřebu dodat. Stačí přece, že to říká on.

Jiným nepřehlédnutelným rysem Halíkových postupů jsou laciné, avšak o to emotivnější paralely. V citovaném textu Práva například tvrdí, že „tito lidé" (rozuměj lidé z D.O.S.T.) chystají „protievropskou, nacionalistickou a šovinistickou frontu", varuje před oživením „druhorepublikového fašismu" a poučuje, jak nebezpečné je to v době, kdy „svět prochází krizí"! S využitím bajky o nástupu fašismu tak jaksi mobilizuje a získává si sympatie i u těch, kteří by ho jinak těžko přijali. Stavební kameny jeho konstrukce jsou přitom značně problematické. Co přesně myslí termínem „druhorepublikový fašismus"? Gajdovu Národní obec fašistickou s její ideou korporativního státu? Nebo tehdejší česko-slovenskou vládu? Nebo nacisující skupinky českých germanofilů, které volaly po jednotné německé Evropě? Nebo jsou pro Halíka „fašisty" všichni, kteří tehdy kritizovali První republiku zprava? Je fakt, že u některých těchto kritiků se projevily různé antisemitské úlety, u mnohých ovšem naprosto ne (připomeňme třeba známého tomistu Braita či K. Schwarzenberga staršího). Bylo by proto na místě rozlišovat postoje tehdejších osobností a upustit od glajšachtující démonizace. Jenže takhle Halík vůbec neuvažuje. On hledá klacek a „druhorepublikový fašismus" se mu teď na české konzervativce hodí. (Asi ho přitom ani nenapadne, že by někdo mohl snadno vznést otázku, zda nemají k modelu korporativního státu ve skutečnosti nejblíž vize tzv. „občanské společnosti" a k německé Neue Europe projekt superstátu EU).