Ostatně hledají-li se tradice a kořeny evropských hodnot, což nyní patří k oblíbeným zábavám, bez velké francouzské revoluce se k nim nikdo nedokope. Napoleon ženoucí se na Moskvu a uhánějící zpět patří taky do kontinentálního panoramatu a pokračuje v logice úporných mocenských třenic vracejících se v dějinách Evropy jako nepředvídatelné záchvaty malárie. Otázka, zda je Rusko Evropa, dokáže stále úspěšně škrtnout pod shromážděnými plyny předsudků a vyvolat požáry vášní potřebné jinde a užitečněji. Ozbrojená kozácká „návštěva“ Paříže před dvěma sty lety není tak vzdálená, aby nám nemohla připomenout cosi o nezdolných ambicích jedné mocnosti. A přesto se už přes sedmdesát let nevalí divize od Volhy k Rýnu, přesto už z mračen nepadá smrt na evropská města, přesto už na normandských plážích jen rezaví trosky opevnění a neozývá se zoufalý křik umírajících. Jako by se vratké časy uklidnily. Mysle lidí mají kdy se usadit, pocucávat ze života a hledět se zařídit po svém. Jenže řád věcí pozemských velí, že nejsou-li problémy velké, musíme se spokojit s malými. Ke spokojenosti Evropy by nic nechybělo, kdyby nebyla nespokojená. Vypadá to jako iracionální křepčení v psinci. Jeden tvor začne zoufale výt ze stesku po feně, z hladu nebo jen na měsíc a ostatní se nasákavě inspirují až k paroxysmu třeštivých orgií. Takové mentální nastavení, které toužebně vyhlíží budoucí katastrofy, je úrodnou půdou pro to, aby se katastrofy dostavily. Na úrovni kontinentu se může štědrým dárcem hrůz stát ruský plyn v Německu, italská bota obsypaná migranty nebo západoevropské přístavy plné neprodejných komodit kvůli obchodní válce s USA.
K těmto velkým spouštěčům krizí nemá Česká republika co říci. Odehrají se nebo neodehrají, ať se to v Praze někomu libí nebo ne. I kdybychom odpovídali, ač se nás nikdo neptá, nikdo by neposlouchal. Záhumenkářská povaha české politiky, zdá se, si bez problémů vystačí bez ministra zahraničí. Konečně jsme si to přiznali veřejně. Tím, jak se zmenšil výběh českých šelem, protože za hranicí se neprosadí, kulminuje jejich vzájemná nevraživost. Parlament tak pod vnitřním pnutím začal připomínat pěstírnu vzteklých štěňat. Lidé bez klinických příznaků a s důstojným chováním jsou injektováni kontaktem s řečnickým pultem a zmítají se náhle jako žabí stehýnka pod elektrickými šoky. Nikde jinde než na politických shromážděních není vidět a slyšet, že by si lidé dokázali s takovým gustem nadávat. V prvním okamžiku zavelí hlava svědka k odvratu. Jenže v ten samý moment se fascinace takovou mimořádností přetaví v zaujetí, jež se zažívá obvykle v zoo při krmení dravé zvěře. Obnažená brutalita je vulgární jako pornografie, vede k bezvolnému připoutání.
Známe je z gladiátorských her, cítíme z vášnivých erotických vzdechů mas při popravách gilotinou, rozpoznáváme je probleskovat na fotbalových stadionech. Z této perspektivy jsou nakonec malostranské večerní táčky jen folklorní událostí.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
