O dětech z Pirea nemohla nikdy slyšet zpívat, jinak by to neřekla. A znamená to něco, že ji minula tahle prázdninová romantika? Jediné, o čem to něco říká, je, že je mladá. Je mládí omluva? Musí se společnost s každou novou generací celá vždy znovu vracet do dětství? Dosáhnete-li jednou dospělosti, znamená dětství regres.

Všímáte si také, jak přibývá v metru a v tramvajích lidí, kteří za jízdy nejen pijí, ale také jedí? Do nosu vás praští smrad z párků v rohlíku, z baget, z pizz a jiných pouličních lahůdek. Rozhlédnete se a tu ho máme. Spokojený a do sebe obrácený žvýkač. V jedné ruce krmení, v druhé mobil. Upřený pohled autisty, dobrou chuť. Děsím se chvíle, kdy se takto samozřejmě bude v MHD i močit a kálet. Jsme přece svobodné a nezávislé bytosti.

I na mobily by měl být zbrojní pas. Obdržet by jej mohli uchazeči jen po náročných psychologických testech. Dnes řádí ve městě tisíce šílených střelců, před kterými nás nic nechrání. Pálí nám své pomatené soukromí do ucha beze studu. V dlouhých dávkách. Neškodní exhibicionisté jsou vyháněni z parků už za to, že tiše rozhalí kabát. To že je agrese? Učiněná nevinnost ve srovnání s těmi večeřemi v troubě, s pohodou včera v klubu, s vlakem, který ujel, a s Erasmem v Kodani. Jakým právem nás Emči a Helči obalují slizem svých životů? Já s nimi na jógu chodit nechci. Já je nechci ani vidět, natož slyšet.