Myslím, že celkem nemá cenu ptát se proč. Vicekancléř Heinz-Christian Strache prohlásil například v Bernu, že Švýcarsko, pokud jde o demokracii, je pro Rakousko vzorem. Čím by měl tento populista šanci zalichotit v Praze? Na českém vládním dvorku to zvenku musí vypadat dost komicky. Od kohouta a jeho kohabitujících slepic se zbytek hejna štítivě odvrací, jako kdyby byla ve hře ptačí chřipka. Úvahy o nových volbách se stavějí na roveň známých radikálních veterinárních opatření. Koneckonců ikonická gesta televizních spotů jsou si velmi blízká. Čím se liší záběr na ruku voliče vhazujícího do urny volební lístek od veterinářova úchopu ptáka vsunovaného do igelitového pytle. Hřbitovní komičnost politické Prahy umocnilo navíc nedávné potvrzení mocnáře v roli klíčníka. Dovedete si představit, jak by se vyjímal vystylovaný Sebastian Kurz při přehlídce nastoupené jednotky Hradní stráže? Ještě že tomu brání protokol.

Tato vizuální zkratka nemá vůbec žádný smysl a o obsahu bych se zdráhal mluvit, kdyby nešlo o politiku, v níž se takové situace stávají symbolem. Symbol dokáže být pádnou emocionální fackou, stejně jako zdrojem iracionálního nadšení. Vzpomeňte si na pečlivé scénické aranžmá na Hradčanském náměstí při projevu Baracka Obamy o atomovém odzbrojení. To vznosné historické panorama za jeho zády! Tak jak politika soudobých vlád ztrácí reálný obsah, nabývají na významu právě její symbolické prvky, jež v minulosti, zejména v předtelevizní době, nikdo nevnímal nebo jim nepřikládal zásadní důležitost. Jsme stále častěji svědky toho, že pragmatické manévry moci, jež mají zůstat před veřejností skryty, obaluje působivá maskovací síť symbolů, která plní stejnou funkci jako mimikry v drsném světě zvířat. Zákonitě tak vzrůstá role zákulisních hráčů obstarávajících nutnou nevábnou rutinu vládnutí. Zvolený viditelný politik bez ohledu na vlastní názor pak přijímá úkol ztělesnit představu, která co nejvíce odpovídá přáním těch, kteří ho volili, a co nejméně vadí těm, již by ho mohli volit příště.