Absurdních náboženských konfliktů přibývá a kvůli odlišným názorům jsou lidé stále ochotnější se rvát a zabíjet. Kdo by věřil, že kvůli částem oděvu, třeba kvůli nošení šátků, se budou v jednadvacátém století v parlamentech sepisovat a vydávat zákony, koho by napadlo, že se povede vážná politická debata o tom, zda mohou ženy dnes vstupovat do koupališť oblečené tak, jak to bývalo u nás běžným zvykem před sto lety. Vypadá to, že když lidská společnost ztrácí některou z možností své vnitřní segregace, hned cítí potřebu nahradit ji jinou. Odvěký rozštěp na urozené a plebejce plynule přešel v oddělení bohatých od chudých a rasovou rozdílnost provází a postupně nahrazuje apartheid názorový. V politické rovině pak v mnoha současných zemích má probíhající proces snahu spět k symetrii, takže jsme ve volbách svědky, že zhruba jedna polovina obyvatel si přeje něco, co druhá zhruba stejně velká část absolutně odmítá. Vede to k paralyzaci moci a k bezradnému těkání ze dne na den. Příklady nejvýmluvnějšími mohou sloužit Spojené státy po prezidentských volbách nebo Velká Británie po odhlasování Brexitu. Exprezident Václav Klaus se dokonce nebojí mluvit o válce, která probíhá mezi zastánci rodiny a vůbec tradice a mezi globalizovanými genderisty, ekologisty a feministy. Aniž bych se cítil ležet v některém ze zákopů, zabloudil ke mně hlas z minulosti a připomněl mi osvobodivou moc ironického rozumu a sarkasmu.

Před jednapadesáti lety vyšla knížka rozhovorů francouzského uměleckého kritika Pierra Cabannea s Marcelem Duchampem, jedním z nejvlivnějších výtvarníků minulého století. V těchto týdnech je k dispozici i v českém překladu. Ocituji jedno z mnoha podobných míst:

„Vypadá to, že pokaždé, když se rozhodnete zastávat nějakou pozici, tak ji zlehčíte ironií a sarkasmem.

Vždycky. Protože v ni nevěřím.

A v co věříte?