Ten nejodvážnější zavolal: „How do you do?" „Sem přicházejí staří obyvatelé čtvrti na dotované jídlo, kdo je nemobilní, toho přivezeme," tlumočí náš průvodce výklad paní, která zde má projekt pro seniory na starosti. Hlavní je vytrhnout je z izolace, zapojit do nějaké společné činnosti. Hrají hry, karty nebo štrikují svetry. Mladí dobrovolníci jim pomáhají s obstaráváním věcí, k dispozici je služba ve stálém telefonním spojení. S malým odstupem se za námi drží houf čiperných zaměstnanců z tiskového odboru šanghajského městského úřadu. Zmocnili se nás už ráno v hotelu a vypadají spokojeně, všechno jde podle plánu. Fotografují průběžně. Město pobízí sociální entity k systematické péči o seniory a nehodlá to tajit.

Ulice působí jako na sebe navazující dvorky, cosi z koloniální usedlé atmosféry. Stoleté domy mají nejvýš dvě patra a okna přistíněná červenými markýzami. Dlouhá vysouvací ráhna se z obou stran k sobě vzpínají a usychající košile a kalhoty se objímají uprostřed ulice nad našimi hlavami. Soumrak změkčuje hrany. Dužnaté listy keřů kolem zdí klamou, jaro už dávno bylo. Tu a tam halabala upevněné bedny klimatizací mlčí. V koutech zdí parkují auta tak, že není jasné, jak se tam dostala. Jejich cenová hladina, koketující se šesti nulami, prozrazuje, že tady nebydlí jen osamělí důchodci. Jsou tu i jiní chodci.

O kousek dál nás vedou ze schůzovního patra komunitního domu do patra pro matky s dětmi a končíme pod střechou v klubovně pro mládež. Problémy s drogami samozřejmě znají, ale prý ne tady. Vzduch nasáklý kolektivismem jako by něco připomínal. Rychle jsme odvykli, možná ani nikdy nepřivykli. Evropané. Ten boubelatý pán, co s námi chodí, je prý šéf místní stranické organizace. Moc nemluví. Realita nepotřebuje komentář. Jenže ve čtyřiadvacetimiliónovém městě, kde je předpokládané dožití u mužů jednaosmdesát a u žen pětaosmdesát let, je to kapka v moři.