Přitom zhruba před sto lety původnost a autenticita fascinovaly umělce a estéty. Nadšení domorodým uměním Afriky stálo u kolébky kubismu, vlna zájmu o japonské a čínské umění zaplavila obchody s uměním nejen v Paříži a Berlíně. Folkloristé se potulovali po vesnicích a Uprkovy obrázky z moravských poutí zalévaly lidem oči slzami dojetí. Pak se ale dost věcí dost rychle změnilo.
Původnost začala páchnout po krvi a půdě, zejména německé. Po druhé světové válce rozhodně nemuselo být všechno echt a americká kulturní fúze se rozlétla po zeměkouli. Ve druhé polovině minulého století se neemancipovaly jen ženy, ale i černoši a na chvíli to vypadalo, že si lze z muziky, gastronomie, drog, chování a oblékání nejrůznějších kultur vybírat podle libosti a skládat si vlastní životní styl, ať žijete kdekoli. Buddhismus se zmocňoval hlav dříve vydaných všanc božným náboženstvím a politickým ideologiím a málokoho by tenkrát napadlo, že islám v skrytu písečných dun a protikoloniální rétoriky sbírá síly k novému džihádu.
Před rokem 1989 mnozí přemýšliví lidé v Čechách snili o tom, jak báječné by bylo žít v otevřeném světě, jak fascinující by bylo moci svobodně cestovat a poznávat různé životní formy na celé planetě. V reakci na klaustrofobické tlaky množily se u nás naivitou čpící představy o hladkém životním provozu v tzv. svobodném světě, a dokonce i některé země třetího světa slibovaly na pohled více než domácí stagnace. Vzpomeňte na zástupy Češek vyvdaných do arabských zemí, ekonomické migrantky. Nadšení ze změny režimu odpovídalo pak intenzitě nahromaděné páry iluzí. Jak to dnes vypadá, od nerealistických snů o otevřené společnosti dospěli jsme nyní do stadia společnosti štamgastů. Ve společnosti štamgastů platí nepsaná pravidla bez ohledu na zákony. Zvyklosti velí, komu patří které místo, a všichni, kdo patří k sobě, to respektují. Když vstoupí cizinec, zvednou se hlavy a probudí se i arogance dosud spící pod stolem. Společnost vyčkávavě ztichne a dává pozor. Kam se cpe? Co tady chce? Zval jste ho někdo? Aniž se to historicky ošidné slovo používá, vznáší se nad námi. Původ. Původ nikoli ve smyslu třídním, to se zprofanovalo. Původ jako kořenná tradice, původ jako lokalizace pobytu, původ jako výhradní právo na prostor. Rodovost.
Babička mi vyprávěla s jakým pohrdáním mluvil Alois Musil, kněz, spisovatel, arabista, znalec Blízkého východu a světově respektovaný vědec biblista, o štamgastech v hospodě svého rodného Rychtářova. Litoval své rodáky, jimž zastínily obzor kravské zadky. V hospodě i ve svých knihách jim chtěl vyprávět o životě mezi beduíny. Dovedu si představit, jak právě v Rychtářově tvrdě narážel. V Čechách a na Moravě panuje totiž odedávna neotřesitelné lidové přesvědčení, že o tom, jak funguje svět, víme své a nikdo nám nic nenamluví. Předpokládáme bez důkazů, že Švejk měl vždycky pravdu. A to i v případech, kdy si nemyslel vůbec nic.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
