Můj vlastní pokus o odpověď by začal tím, že nejdříve je nezbytné vyjmout dítě z kategorie zboží. Jsme totiž bohužel v situaci, kdy je veřejný prostor vymrskán ekonomickými pohledy do té míry, že nás už vůbec nešokují mediální sdělení vyvolaná výpočty, kolik stojí dítě. Nejenže tu jde o směšování dvou odlišných řádů, ale hlavně tahle kontaminace obnažuje v celé nahotě naši etickou slepotu, lhostejnost a necitlivost. Lidský tvor má cíl sám v sobě a je neredukovatelný a nepřevoditelný v žádném směnném kurzu do žádné jiné kategorie entit. V kalkulacích nákladů na rodičovství nejde jen třeba o neobratně formulovaný problém, prozrazujeme v nich se vší svou naivitou, že si myslíme, že všechny lidské věci tohoto světa lze řešit racionálně. Nejde. Rodičovství je z pohledu racionálního počtáře absurdita, nesmysl a někdy i neštěstí.

Čtu, že u nás přibývá lidí na prahu středního věku, kteří si myslí, že dítě si mohou ve zvolený okamžik pořídit jako firmu. Možná se jim to po opakovaných pokusech s umělým oplodněním podaří, možná zjistí, že tak jednoduché to ani dnes ještě není. Jenže prvotní příčina nesouvisí ani tak se stavem vědy a medicíny jako s celkově nízkým sociálním a etickým statusem mateřství. Řekněte si šeptem, žena v domácnosti pečující o dítě, a pak si upřímně přiznejte, jakou společenskou prestiž byste takové osobě přisoudili. Jakým mocenským potenciálem vůči institucím a politikům disponuje dáma vysedávající na okraji pískoviště a starostlivě hlídající, aby jejímu potomkovi někdo neukradl kyblíček? Sociální prestiž, jakou jsme v běžném životním provozu ochotni přiznat roli matky od dětí, se blíží nule. Těch pár tisíc mužů snažících se svým „mateřským" angažmá napomoci změně se situací nepohne. Není divu, že stále více žen dává najevo, že na světě nejsou kvůli reprodukci.