Trvalo léta, než pochopil a změnil operační prostor. Začal jsem ho potkávat na Karlově náměstí. Tam bývá na zastávce také dost lidí, ale přece jen to není ono. Pohledy mohou unikat do parku a vůbec je tam víc příležitostí k nonverbálnímu odmítnutí. Netrvalo dlouho a muž středních let se rozhodl pročesávat soupravy metra. Asi ho k tomu donutila balkánská konkurence, jejíž razantní nástup charakterizovaný nasazením dětí a harmoniky nutí trh k inovacím. Z jedoucího vagónu se obtížně uniká, to je pravda.

Zahlédám ho také na jezdících schodech nebo když si dá pauzičku na svačinu. Noha bývá kupodivu klidná. Nastartovat ji mu asi po těch letech tréninku nečiní potíže. Role je role. Shakespeare věděl, že jsme jen herci na jevišti života. Teď v zimě, ve větru a dešti nejsou chodníky to nejpříjemnější pracoviště a metro je rozhodně lepší řešení, i když určitě ne nejlepší z možných. Kolik takových lidí je přisáto k prsu města? Patřili a patří k složitému organismu metropole, znají ji dokonale, protože vidí městu pod sukně. Kdyby se jich někdo ptal a získal jejich důvěru, vyprávěli by jistě o jiné Praze, než je ta, kterou obdivují turisti nebo kterou se o svátcích promenují Pražané. O čem by asi svědčil jejich průzkum veřejného mínění?