Gröningovo odsouzení je nutno brát především jako morální satisfakci za hrůzné činy, jichž se během války dopustil. Nikdo nechce, aby velmi starý muž dostal doživotní či dokonce hrdelní trest. Důležité ale je, aby byla vyřčena veřejně vina bývalého dozorce i jiných zločinců, kteří se podíleli na krvavých válečných zvěrstvech.

To je paralelně i podstata soudních líčení s bývalými prominentními nacisty kvůli tomu, že v drtivé většině všichni zapírali a sváděli vinu na ostatní. Z vysokých nacistických pohlavárů souzených v Norimberku se v podstatě nepřiznal nikdo s výjimkou A. Speera, který částečně vinu přiznal, a to i ve svých rozsáhlých pamětech. Na druhou stranu samozřejmě nevíme, do jaké míry se mu dá věřit jeho upřímnost.