Řekněme to na začátku ostře a jasně: Čtyři vojáci, kteří zahynuli v Afghánistánu, nejsou ani hrdinové, ani oběti teroristů. Byli to profesionální zaměstnanci instituce, které kdovíproč stále říkáme Armáda české republiky. To, co se jim přihodilo, je možné kvalifikovat pouze jako pracovní úraz se smrtelnými následky. Utrpěli ho však nikoli doma, třeba při pomoci našim občanům v době záplav, ale v daleké zemi, kde jsou významnou částí tamních občanů vcelku právem pokládáni za okupanty. Za součást „skupiny vojsk dočasně umístěných na jejich území“.

Nemáme armádu ani vojáky

Psali jsme o tom nejednou: Žádnou armádu už dlouho nemáme. Pouze expediční sbory profesionálů připravené pro „optické krytí“ velmocenských zájmů – především našich aktuálních spojenců za oceánem. Mají takových spojenců více. Sdružují je v Severoatlantické alianci (NATO). Slouží primárně k tomu, aby legalizovali vojenské intervence Spojených států v různých částech světa.

Jistě, není to naše válka, jen ji pomáháme Americe formálně legitimizovat. Stojí nás to i tak dost velké peníze. A naposledy i čtyři životy zaměstnanců ministerstva aktuálně řízeného hercem Vinohradského divadla

Obdobný model byla Varšavská smlouva (VS). V roce 1968 nás sice okupoval Sovětský svaz, ale formálně šlo o „armády VS.“ Poté byly „dočasně umístěny“ na našem území. Nic nového pod sluncem. Většina občanů se s tím po čase smířila a žádné atentáty – natož sebevražedné – proti nim nepodnikala. Afghánci však bojují se zahraničními vetřelci s malými přestávkami už sto sedmdesát let a stále to nevzdali. Po deseti letech, co s nimi bojujeme, to jen právě dolehlo i k našim uším. Budou kvůli tomu houkat sirény. Abychom si to zapamatovali asi.

Kromě jiného proto, že je už jasné, že ani zatím poslední okupace této podivné země nebude úspěšná. Stála životy mnoha tisíc interventů i Afghánců, ale byla drahá i jinak. Ve finančním vyjádření by kompletně pohltila státní rozpočet České republiky na následujících 270 (!) let. Jistě, není to naše válka, jen ji pomáháme Americe formálně legitimizovat. Stojí nás to i tak dost velké peníze. A naposledy i čtyři životy zaměstnanců ministerstva aktuálně řízeného hercem Vinohradského divadla. To vlastně vyjadřuje podstatu tragikomického kabaretu, který smrtelné pracovní úrazy té nešťastné čtveřice spustily. Rozhodnutí vlády o  houkání poledních sirén na znamení „státního smutku“ jsou jeho vrcholem. Ani Václav Havel by snad něco tak absurdního a hloupého nenapsal.