Petr Hájek: Poučení z pracovního úrazu se smrtelnými následky

Řekněme to na začátku ostře a jasně: Čtyři vojáci, kteří zahynuli v Afghánistánu, nejsou ani hrdinové, ani oběti teroristů. Byli to profesionální zaměstnanci instituce, které kdovíproč stále říkáme Armáda české republiky. To, co se jim přihodilo, je možné kvalifikovat pouze jako pracovní úraz se smrtelnými následky. Utrpěli ho však nikoli doma, třeba při pomoci našim občanům v době záplav, ale v daleké zemi, kde jsou významnou částí tamních občanů vcelku právem pokládáni za okupanty. Za součást „skupiny vojsk dočasně umístěných na jejich území“.

Nemáme armádu ani vojáky

Psali jsme o tom nejednou: Žádnou armádu už dlouho nemáme. Pouze expediční sbory profesionálů připravené pro „optické krytí“ velmocenských zájmů – především našich aktuálních spojenců za oceánem. Mají takových spojenců více. Sdružují je v Severoatlantické alianci (NATO). Slouží primárně k tomu, aby legalizovali vojenské intervence Spojených států v různých částech světa.

Jistě, není to naše válka, jen ji pomáháme Americe formálně legitimizovat. Stojí nás to i tak dost velké peníze. A naposledy i čtyři životy zaměstnanců ministerstva aktuálně řízeného hercem Vinohradského divadla

Obdobný model byla Varšavská smlouva (VS). V roce 1968 nás sice okupoval Sovětský svaz, ale formálně šlo o „armády VS.“ Poté byly „dočasně umístěny“ na našem území. Nic nového pod sluncem. Většina občanů se s tím po čase smířila a žádné atentáty – natož sebevražedné – proti nim nepodnikala. Afghánci však bojují se zahraničními vetřelci s malými přestávkami už sto sedmdesát let a stále to nevzdali. Po deseti letech, co s nimi bojujeme, to jen právě dolehlo i k našim uším. Budou kvůli tomu houkat sirény. Abychom si to zapamatovali asi.

Kromě jiného proto, že je už jasné, že ani zatím poslední okupace této podivné země nebude úspěšná. Stála životy mnoha tisíc interventů i Afghánců, ale byla drahá i jinak. Ve finančním vyjádření by kompletně pohltila státní rozpočet České republiky na následujících 270 (!) let. Jistě, není to naše válka, jen ji pomáháme Americe formálně legitimizovat. Stojí nás to i tak dost velké peníze. A naposledy i čtyři životy zaměstnanců ministerstva aktuálně řízeného hercem Vinohradského divadla. To vlastně vyjadřuje podstatu tragikomického kabaretu, který smrtelné pracovní úrazy té nešťastné čtveřice spustily. Rozhodnutí vlády o houkání poledních sirén na znamení „státního smutku“ jsou jeho vrcholem. Ani Václav Havel by snad něco tak absurdního a hloupého nenapsal.

Aby nedošlo k omylu – není to tak, že nejsme státem, protože nemáme armádu, ale právě naopak: Nemáme armádu, protože nejsme suverény na svém území. Armáda je jedním ze základních znaků suverenity. Avšak jako jedna z gubernií Čtvrté říše zvané Evropská unie (rusky „jevropejskij sajuz“) ji ani nepotřebujeme. A tak jsme ji vcelku racionálně zrušili – a bohužel si ale ponechali její drahý – vytunelovaný – obal. Tvoří jej převážně vysocí důstojníci – a pak personál pro expediční sbory. Jde o skvěle placené profesionály, pro něž je účast v zahraničních „misích“ tímtéž, čím za minulého režimu byla pro montéry účast na zahraničních stavbách: Příležitostí k podstatnému zlepšení finanční situace. Má to ovšem i méně příjemnou stránku věci. A tak se bude houkat.

Riskantní zaměstnání

Muži a ženy, kteří se do „misí“ vydávají, tak činí dobrovolně. Vědí, že jde o nebezpečné zaměstnání. Vědí to stejně, jako například horníci. Nebo „záchranáři“, jak se typickou novořečí dnes říká hasičům, saniťákům atd. Narozdíl od nich se však profi-vojáci připravují na zabíjení „protivníků“. Nikoli těch, kteří by snad chtěli napadnout naši republiku, kterou nemáme, ale nějakých neznámých lidí, kteří o nás v životě neslyšeli a většinou ani neuslyší. Ale protože se po této cizí zemi producírují naši státní zaměstnanci v uniformách okupantů, vědí, že jim hrozí nebezpečí pracovního úrazu, který může skončit i smrtí. To se právě stalo. Nic více, nic méně.

Když zahynou horníci nebo „záchranáři“, je to smutné a z hlediska pozůstalých i tragické. Přes to, že s tím také museli počítat: Ti i ti. Když zahynou profesionální vojáci najatí a vycvičení státem pro „spojenecký obchod“, jde o věc mnohem spornější. Jistě, byli to lidé, navíc naši spoluobčané, je určitě na místě pomodlit se za jejich duše. Ale spustit takový tyjátr, jaký předvádí většina hlavních médií i politiků, je ubohé a směšné. V tom pokrytectví zní jako siréna protektorátní atmosféra naší opět těžce zkoušené země.

Hrdina a kolaborant

„V Afghánistánu je jedna z nejvýznamnějších teroristických základen, která organizuje útoky vůči celému civilizovanému světu. Není vyloučeno, že teroristé plánovali či plánují útoky na další země a další města, včetně ČR (...) Čím intenzivněji se bude bojovat v Afghánistánu, tím je nižší riziko, že budou zasaženi i nevinní civilní čeští občané. V tomto je hluboký smysl jejich boje a hluboký smysl jejich oběti.“

Tak, v přestávce mezi pojídáním a zapíjením klobásek, pravil nikoli Karel Schwarzenberg, ale prezident republiky Miloš Zeman. Neměl ani virózu ani úpal po „misi“ na svém nafukovacím člunu na oblíbeném vysočinském rybníčku. Hlava našeho státu je však kromě jídla a pití také šampiónem v kavárenské disciplíně zvané „zuřivý boj proti arabskému terorismu z bezpečné vzdálenosti“. Nedávno naše diplomacie musela složitě žehlit jeho skandální výroky vůči arabskému světu. Sice se jí to nepodařilo, ale vzhledem k naší i Zemanově bezvýznamnosti, se to „utopilo“. Avšak provokování a tím i přivolávání „odplaty“ skutečných teroristů, kteří se dosud o naši zemi v nejmenším nezajímali, je něco jiného. Pokud se opravdu „něco stane“ – vězme, že viník sedí na Pražském hradě.

Miroslav Kalousek dal naproti tomu s obvyklým cynismem najevo, jak by asi reagovala jeho knížecí loutka, kdyby ji byl pomocí havlistické pražské kavárny protáhl na Hrad. Smrt zaměstnanců ministerstva obrany označil za obrovskou tragédii. „To říkám s vědomím toho, že každý voják, který přijímá své poslání, na sebe bere i toto riziko. Patří jim veškerá úcta, jako patří každému, kdo padl ve službě své vlasti."

Povšimněme si, jak se šikovně vyhnul jakémukoli hodnocení příčiny i smyslu oněch nešťastných pracovních úrazů obezličkou se zneužitím slova „vlast“. Jako oddaný EU federalista se tím onomu pojmu samozřejmě vysmívá. Současně však „loajálně“ dává najevo: Vím, že Velký Bratr se již chystá z nedobyté země odejít. Což Miloši Zemanovi zřejmě uniká. Ledaže by plánoval vlastní novou invazi po skončení té Americké. S tím rozdílem, že za mávání berlí by z vozíčku místo slavného „Na Bělehrad!“ znělo mnohem slavnější Na Kábul!, či ještě lépe rovnou Na Teherán! Není nad prezidenta-hrdinu.

Trénink Ukrajinou?

Mediální mainstream pochopitelně drží vládní „americkou“ linii, ale i do něj již pronikly pochybující hlasy. Je pravděpodobné, že jde o důsledek selhávajícího propagandistického stroje, který utržil mnoho ran v probíhající protiruské kampani v souvislosti s ukrajinskou krizí. Poměrně podstatná část dříve snadno manipulovatelných „mas“ se i díky nezávislým internetovým médiím „postavila na zadní“ – a otevřeně vyjadřuje svůj nesouhlasný názor. Něco podobného vidíme i nyní. Alexander Mitrofanov si na to v Právu právem stěžuje:

...z vystoupení generála Pavla bylo zřejmé, že není zvyklý na podlost, která je běžná v projevech řady civilních spoluobčanů a která se tentokrát rozprostřela na zahynulé vojáky. Generál to nevydržel a řekl, že některá vyjádření v síti (internetové, pozn. aut.), která se objevila v této souvislosti, hraničí s elementární lidskou slušností. Podle něj by v takových chvílích měla fungovat jistá autocenzura, alespoň morální. „V konfrontaci s lidským životem by se taková stoka objevovat neměla," dodal náčelník.

Neobdivujme protentokrát patafyzické vyjadřování kavárenského levičáka Mitrofanova, jenž býval kdysi docela zajímavým novinářem. Ani jeho generála respektive náčelníka bez vojska. Zdá se, že oba vůbec nechápou, oč tady jde. Je to však jinak: Pan generál pochopitelně nechápe, novinář však naopak. Ten pouze „propaguje“. Krásou nechtěného je při tom vidět, jak se kdysi levicové Právo stále více podobá Babišovým a Bakalovým domněle „pravicovým“ novinám. Přičemž Babišovci si ještě alespoň občas hrají na „vyvažování“. V závěru svého článku o smyslu celého afghánského dobrodružství, na které právě smrtelným pracovním úrazem doplatili čtyři čeští občané, proto může Břetislav Tureček konstatovat:

„Fráze o boji za demokracii a proti teroru přece není možné brát jako jedinou přípustnou pravdu. Na to už máme příliš mnoho informací. A hlavně vidíme, kam dnes Afghánistán a celý Střední východ směřuje. Přes dobře míněné zásahy Západu - i kvůli nim“.

Bez ironie

Něco takového by se u Babišů ještě nedávno objevit nemohlo. Také to rychle v MfD vyvažuje prověřený propagandista Teodor Marjanovič. Děsí se odchodu poražených Američanů z Afghánistánu a nechápe:

„...Je třeba teď už právě hodně cynicky dodat, že Američané se na vítězství talibanců v Afghánistánu zřejmě připravují. Nejsou sice rádi, když se jim to připomíná, ale faktem je, že ministerstvo zahraničí USA jejich organizaci nezařadilo na seznam teroristických uskupení, kde například figuruje palestinský Hamás a libanonský Hizballáh. Chápete tu ironii? Ti, co včera zabili čtyři Čechy, vlastně nejsou ani teroristé.“

My to chápeme, soudruhu Marjanoviči a narozdíl od vás to říkáme celou dobu:

Chápeme, že al-Kajdu s mýtickým Usámou stvořili Američané, když obojí využívali proti Sovětskému svazu v dobách jeho okupace Afghánistánu – aby pak do téže země vtrhli pod záminkou „potrestání“ svého bývalého agenta. Chápeme proto i fakt, že Ti co včera zabili čtyři Čechy, opravdu teroristé nejsou. Bez ohledu na to, jestli jim na to dá razítko Washington. Jsou to pro nás málo pochopitelní lidé, kteří bez ohledu na oběti brání svou vlast po desítky let proti okupantům.

Ve slavném českém filmu Vyšší princip pronese profesor-humanista v souvislosti s atentátem (podle Říše teroristickým činem, jehož schvalování se trestá smrtí) na protektora R. Heydricha slavnou – ač poněkud spornou – větu: „Z hlediska vyššího principu mravního - vražda na tyranu není zločinem!“

Poučíme se?

Také my, okupanti z Čech (zprostředkovaně přes zaměstnance ministerstva obrany), musíme počítat s tím, že si o nás něco takového „nepřítel“ myslí. A že spoluúčastí na té ohavnosti riskujeme minimálně „pracovní úrazy“.

Brzy se bude v parlamentu schvalovat „účast“ našich profi-vojáků na dalších „misích“ v zahraničí. ČSSD, která dnes formálně vede vládu, byla vždy proti – a nyní je pro. Možná by stačilo, aby právě ve světle této poslední zkušenosti její (a Babišovi a Kalouskovi a Okamurovi) voliči zatlačili veřejně na své poslance, aby řekli NE. Ostatně zase je jako pořád před volbami, takže by na to mohli výjimečně slyšet.

V opačném případě budou sirény, které se vláda na výraz smutku rozhodla nechat ječet v poledne po celé zemi, v permanenci stále častěji. Bez ironie: Pokud by to dělala při každém nešťastném smrtelném pracovním úrazu, slyšeli bychom se navzájem ještě méně než nyní. Už tak jsme polohluší.

Publikováno se souhlasem vydavatele.