Petr Hájek: V Paříži něco selhalo. Zavraždění sebevrazi? Politici mají strach. Důvodně

Tak si po šestadvacáté – řízeni Českou (ČT), americkou (Nova) a švédskou (Prima) televizemi a všemi ostatními spojenými hlavními médii nn.p. (nadnárodní podnik) – „spontánně“ připomínáme pozoruhodné výročí. Onen famózní zázrak, kdy do té chvíle nicnetušící pracující lid (odbočkou cestou z práce na demonstraci), zvoněním klíči od bytu porazil po zuby ozbrojený totalitní režim ovládající polovinu světa.

Oslava obušky?

Oslavujeme jej opět jako „Den boje za svobodu a demokracii“, což v aktuálních souvislostech zní zvláště podařeně: Uprostřed boje o holou existenci našeho národa, jenž má být „etnicky namixován“ a posléze zcela vyhlazen. Demokraticky. Řízeným stěhováním národů, které pod značkou „uprchlíci“ učiní z EU jediný superstát – ovládaný namísto zlikvidovaného křesťanství muslimy.

Jen několik hodin poté, co osm či deset z nich právě „vyhladilo“ pár desítek z méněcenné rasy budoucích otroků, vyhrožuje socialistický ministr vnitra Chovanec, že policie v Praze tvrdě zatočí s „extrémisty“, kteří „zneužijí“ slavné výročí. To jsou jak známo všichni ti xenofobové, fašisti a další politicky „nepřizpůsobiví“, kteří protestují proti likvidaci posledních zbytků svobody a demokracie migrantskou apokalypsou. Jak na to nám právě v přímém přenosu názorně předvedl i pařížský masakr.

Bude velmi zajímavé sledovat, zda policie povede plánovaný „tvrdý zákrok“ také proti prezidentu Miloši Zemanovi na pražském Albertově. Také on je přece islamofob a extrémista. Neříká to o něm žádný bezvýznamný trpaslík, ale „vysoký“ představitel OSN. Nebo snad půjde naopak o zákrok proti „kavárně“ a jejím úderným pěstím (červeným kartám a spol.), zaštítěným americkou ambasádou? To by ovšem bylo poslední, co by si pan ministr ve funkci dovolil.

Něco selhalo

Svět ale na naše každoroční mediální svatořečení Otce Revoluce Václava Havla (který v Praze v listopadu 1989 pro jistotu vůbec nebyl) tentokrát poněkud kašle. Krmí televizní diváky vzrušujícím pátráním po teroristech, žvatláním faktických původců islamistických atentátů všeho druhu (po 11. září 2001) na summitu G 20. A také o odhodlání „bojovat za svobodu a demokracii“ jako jeden muž (respektive žena, pokud to kancléřka Merkelová politicky přežije) a ujišťováním, že není muslim jako muslim. Pokud si myslíte něco jiného a chcete to veřejně dát najevo, pak – viz výše zmíněné výhrůžky našeho pana ministra vnitra.

Z podobných důvodů bude Francii proto asi výjimečný stav prodloužen na několik měsíců: šikovné opatření, které má Marine Le Penové znesnadnit kampaň v blízkých regionálních volbách. Oficiálně pro to, aby se mohlo dál zuřivě pátrat.

Jenže po čem? Určitě ne po tom, na co jsem upozorňoval v předchozím komentáři. Tedy že teroristický útok, navzdory své obludnosti, patrně selhal. Hlavní část představení se totiž měla odehrát na stadiónu za přítomnosti prezident Hollanda, v přímém přenosu televizních kamer. Jenže tři sebevražední atentátníci se na místo činu nedostali (dva ani neměli vstupenky (!), třetí zřejmě zaspal a přišel až patnáct minut po začátku utkání!) – a tak se zřejmě z frustrace odpálili tam, kde nemohli nikomu ublížit.

Tomu může opravdu uvěřit jen prosťáček. Proto – namísto, abychom si gratulovali, že atentátníci v poslední chvíli dostali rozum a slitovali se nad desetitisíci fanoušky – bychom si měli začít klást vážné otázky. Nabízí se totiž úplně jiné vysvětlení, které pařížský masakr staví rázem do zcela jiného světla.

Zavraždění sebevrazi?

Něco nepochybně selhalo. Atentátníci se měli dostat na stadion bez vstupenek (riskovat prohlídku by bylo hodně bláznivé a amatérské – a to tato akce určitě nebyla). Jenže se tam nedostali. Proto to vzdali. Jen jeden někde získal narychlo lístek, ale protože tím ztratil čas a přišel pozdě, vystavil se skutečné kontrole, která by u něj výbušniny odhalila. Začal sice prchat, ale vybuchl – a zabil „jen“ náhodného kolemjdoucího. Jeho dva kumpáni ani to ne. Odpálili se v dostatečné vzdálenosti od lidí (na něž chtěli zaútočit).

To je samozřejmě nesmysl. Daleko pravděpodobnější je, že to nebyli oni, kdo spustil detonaci. Že byli prostě popraveni – odpáleni na dálku. Poté, co řídící štáb zjistil, že selhali, na stadión se nedostali (včetně toho lumpa s bláznivým pokusem jít přes pokladny) a začínají utíkat – prostě je odpálil. Také, aby nemohli být případně dopadeni a mluvit. Něco podobného se ostatně zřejmě přihodilo i jejich kolegům na koncertě. Vraždili jako stroje a zbývalo jim ještě hodně „práce“ – když tu náhle všeho nechali... a rovněž (ke svému úžasu „předčasně“) vybuchli.

Usoudil snad „štáb“, že už to stačilo, nebo že se blíží policejní akce, při níž by opět mohli padnout úřadům do rukou – a „kdosi“ zmáčkl tlačítko dálkového detonátoru? Podle všeho ano, jedině tak dává celá věc logický smysl. Stejně jako to, že po „dálkovém odpalovači“ nikdo nepátrá. Taková vyšetřovací verze samozřejmě vůbec neexistuje.

Pak je tedy nutné alespoň na Protiproudu opět zvednout otázky: Proč přijel ráno před atentátem do Francie šéf CIA jednat se svým francouzským protějškem? O čem jednali? Nebo tu měl i jinou „práci“?

Otázky a výročí

Podobné otázky se množí a my se jimi určitě budeme dále zabývat. Celá „operace“ totiž už nyní vykazuje takové množství „hluchých míst“, že je nelze ignorovat – pokud nejste součástí propagandistického hluku, jenž je má zakrýt. Takový J. X. Doležal z Reflexu (pokud zrovna nebude v rauši) jistě přesvědčivě objasní, že jde o bláznivé „konspirační teorie“, kterými se slušný propagandista ani nezabývá. Začal s tím ostatně už dopředu, aniž jsme první vážné otázky vznesli. Je citlivý. Tuší, že nám to nedá a budeme se ptát.

Ptali jsme se tak totiž od počátku, brzy po převratu, když jsem Reflex založil a vedl. Šli jsme také hned „po stopě“. Nedalo nám spát, jak mohlo všechno proběhnout tak snadno a „sametově“. Zajímalo nás proto, zda Havel a spol. neuzavřeli s režimem něco jako „smlouvu“ o předání moci. Ano, tak naivní jsme byli. Omlouvá nás mládí a nezkušenost. Ostatně nevzpomínám si, že by pan Doležal (kterého jsem přijal do redakce jako nešťastníka, jemuž jsem chtěl pomoci) tehdy protestoval. Žádná psaná dohoda samozřejmě neexistovala. „Štáb“ převratu seděl docela jinde.

Jenže na tuhle konspiraci bez uvozovek jsme tehdy ještě ani neuměli pomyslet. Tolik jsme toužili po „svobodě a demokracii“, že na Albertově a Národní třídě, kam jsme pak dopochodovali, jsme si opravdu mysleli, že za ně bojujeme. Úplně stejně jako stovky tisíc lidí později na náměstích celé země, když zvonili klíči. Zbyly z toho mnohé nezodpovězené otázky, na něž se až dodnes snažíme hledat odpovědi. Ty z posledního masakru v Paříži (sestřeleného ruského letadla či masakru v Libanonu, jež s pařížským vražděním patrně bezprostředně souvisejí) jsou zatím poslední v řadě téhož představení.

Falešná hra

Jsme jen figurky ve falešné hře. Jsou v ní vysoké sázky. Migrantská sága patří mezi její aktuálně nejviditelnější projevy. Také tato operace – podobně jako „operace stadion“ – však selhává. Mělo to být ein zwei, než by se kdo nadál. Jenže žádný plán nikdy (stoprocentně) nevyjde. I zde se chybička vloudila.

Lidé se totiž začali příliš rychle probouzet – a politici se lekli a museli začít předstírat, že něco dělají. Nejrychleji reagovali občané ve střední Evropě (tedy i východním Německu, bývalé NDR). Jejich citlivost na „velmocenské podvody“ ani po pětadvaceti letech ještě nestačila být tak oslabena, jako (nezaslouženým fiktivním) blahobytem ztučnělý „občanský imunitní aparát“ západoevropských poddaných její veličenstva Evropské unie. Nyní se „nákaza“ už přenáší i tam.

Velká představení jako Charlie Hebdo či tento další pařížský masakr slouží jako záchranná brzda, která má kromě jiného zamračenou veřejnost „pod vedením statečných politických elit“ opět „semknout proti společnému nepříteli“. Jenže ho vidí jinde než „probuzení“. Mezi nimi ti, kteří (slovy soudruha Chovance) hodlají právě „zneužít výročí sametové revoluce“. Tím, že půjdou demonstrovat proti islamismu a celému obludnému migrantskému sociálnímu experimentu, jenž na nás „štáby v pozadí“ připravily.

Pátek třináctého: Nové výročí?

Policie má jinými slovy „tvrdě zakročit“ proti těm, kteří vzali vážně, že jde o „Den boje za svobodu a demokracii“. Proti těm, kterým už došlo, jaká falešná hra se s nimi hraje.

Brzy to dojde (teď ještě pochopitelně ohromeným) Francouzům. Probouzejí se Němci i Britové. Mnohé chápou již i Řekové, Španělé, Italové. Začíná to docházet Rakušanům i Skandinávcům – veřejnost v podstatě v celé EU zvedá hlavu. A politici – místodržící Bruselu a Berlína – se začínají bát. A začínají vyhrožovat. Jako ten náš protektorátní „chovanec“ (s malým velkým ch).

Kdo ví? Možná budeme jednou na pátek třináctého a úterý sedmnáctého listopadu 2015 vzpomínat právem jako na „významný den“. Na bod obratu. Nebo je to jen nepřípadný optimismus?

Romantická „konspirační teorie“ v totalitní praxi? Na to dají odpověď už příští hodiny, dny a týdny.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele