Začaly prázdniny a současně udeřila vedra. Kdo by tento okamžik již od dětských let nemiloval? Všichni si jej v sobě neseme. A skrze své potomky, máme-li je, tento pocit začátku období bezstarostnosti a volnosti v sobě každoročně znovu obnovujeme. Léto budiž pochváleno, říká klasik. Opojení měsíci plodnosti u nás bezprostředně souvisí s prázdninami snad ještě více než v jiných zemích. Jakmile děti nechodí do školy, dospělí „přepnou“ v hlavách na jinou rychlost.

I mnozí z těch statečných, kteří se ve školním roce kupodivu stále ještě zajímají o věci veřejné (s malým v), náhle jako by měli za to, že události kolem nás se stávají jakousi přírodní mechanikou zničehonic méně důležité. Jistě k tomu napomáhají i média, pro která jsou prázdniny vyhlášením „okurkové sezóny“ – i když v tomto ojedinělém případě není jisté, co je příčina a co důsledek. Je to ale tak doopravdy? Neměli bychom být v červenci a srpnu naopak ostražitější než kdy jindy?

V závětří

Pokud chce někdo před veřejností něco ukrýt, přesněji řečeno udělat něco, co by jinak veřejným míněním cloumalo, udělá to přes prázdniny. Největší změna politických poměrů v zemi následující po prokurátorsko-policejním svržení vlády Petra Nečase proběhla přes prázdniny. Ústavní puč v roce 2009 byl bez zájmu médií a veřejnosti rovněž připraven během července a srpna.

Nikdo tehdy nevěřil, že by ústavní soud mohl kývnout na absurdní „žalobu“ jednoho poslance a suspendovat základní znak demokratického státu – nezměnitelný „železný“ termín vyhlášených všeobecných voleb. A přece se to stalo. Léto bylo pro spiklence ideálně klidným prostorem pro vyjednávání. Když po prázdninách padl šokující verdikt, který zahájil destrukci klasického politického systému v naší zemi, všichni jen zírali.

Začíná zřejmě krásné „prázdninové léto“ a bylo by bláhové komukoli ho kazit “preventivním strašením“