Skončil další školní rok. Banalita? Každoroční rituál, který nic zvláštního neznamená? Jde opravdu pouze o to, že děti i rodiče nyní státní moc osvobodí od povinnosti navštěvovat zařízení, nad nímž má prakticky veškerou moc? Lze to nyní konečně všechno hodit za hlavu a na dva měsíce si od toho odpočinout? Nebo je spíše vhodný okamžik položit si pár otázek?

Že přece je naše školství v bídném stavu, není pochyb prakticky nikomu z těch, kdo jeho „služby“ musejí ze zákona (obvykle skrze své děti) používat. Ale i mnozí, kteří se jeho „provozu“ účastní, již dlouho bubnují na poplach. Často tiskneme třeba úvahy pedagoga nade vše zkušeného, Václava Klause mladšího, jehož varování ovšem z kompetentních nikdo nebere vážně. Jsou totiž příliš věcná a jdou k podstatě. A o to vůbec nejde.

Armáda za katedrou

Naším školstvím totiž cloumají především politické zájmy. Křeslo ministra tohoto rezortu proto patří (vedle ministerstva zdravotnictví) k nejohroženějším. Šéfové se střídají v kvapíku, jenž je pro stav vzdělávání v naší zemi charakteristický. Nedávný pád ministra Chládka tuto tradici potvrzuje. Čím to? Točí se snad v tomto rezortu významné peníze, s nimiž je možné patřičně manipulovat?

Všichni společně bychom měli pozvednout hlas, není-li nám lhostejné, že vzdělávací systém je vědomě nastaven na výchovu člověka s velmi primitivními zájmy, které se málo odlišují od zájmů obyvatel živočišné říše

Samozřejmě že ano. Ale jenom v tom problém nespočívá. Učitelé jsou něco jako lékaři, „bílá armáda“ se jim vcelku výstižně říkávalo za minulých dob – a pro pedagogy platí něco podobného. Jednak je jich poměrně hodně, jednak mají vliv. Jsou tedy významnou voličskou skupinou. Ani to ale není nejpodstatnější. Ještě důležitější je, že to, jak je nastaven systém školství, bezprostředně ovlivňuje mladé nastupující generace.