A logicky se ta otázka znova vynořila v posledních měsících, kdy je veřejný prostor plný negativních emocí a opozici rozhádaná, resp. se ukazuje, že lidé nesdíleli stejné ideály. A kdy v podstatě bezmocně přihlížíme nástupu Pirátů se vším, co s tím souvisí.

Proč má smysl kazit si život veřejnou angažovaností? A má to vůbec smysl? Na tu otázku si musí zodpovědět každý sám. Mohu ale odpovědět, jak to mám já.

Není to kvůli spravedlnosti. Ano, na světě se děje spousta nespravedlností. V naší době se to stupňuje, a člověka to štve. Ale ruku na srdce. Bylo to někdy jiné? Víme o nějaké době, kdy ti nahoře zacházeli s těmi dole laskavě a slušně? Víme o nějaké době, kdy vládli ctnostní a soucitní lidé?

Rozumím, že někteří lidé tu nespravedlnost nedokážou snášet, ale jak člověk začíná stárnout, ztrácí i ambice měnit svět. Nakonec není tak málo, pokud se podaří někam si zalézt, vybudovat okruh blízkých lidí, vytvořit malé prostředí, kde je to jiné a navzájem si pomáhat. Lidský život je příliš krátký než, aby člověk věnoval desítky let ideologiím.

Není to kvůli odporu vůči přehnanému pokrokářství. V naší civilizace platí, že svět se stává stále lepším (nebo stále méně nesnesitelným). „Nikdo by nechtěl žít ve třináctém století. Leda snad ten, kdo žil ve století dvanáctém,“ popsal to nedávno Ivo Budil. A přesně tak to je.