To, že si v České republice ještě žijeme docela svobodně, to není dáno současným politickým systémem, ale setrvačností. Staré svobodné časy nemohou být vymazány jedním stisknutím tlačítka. Dokumenty obsahující staré svobody, a zejména svobodu projevu, nebyly ještě formálně zrušeny. Podstatná část státní správy se chová, jako by už neexistovaly, ale pár staromilců se jimi ještě řídí. A dočasně přetrvávají i další instituce a vzorce chování.

Je ale zřejmé, že – pokud nedojde k radikální politické změně – dědictví ze svobodných časů postupně vymizí a my se ocitneme ve světě, kde občanská vzpurnost nebude trpěna a nezávislé myšlení nebude tolerováno. To je dnes jasné asi všem. Lišíme se jen v názoru, zda to pokládat za skvělé, protože svět bude konečně vyčištěn od předsudků, útlaku a nenávisti (doporučuji knihu Erika Taberyho Opuštěná společnost - ZDE) nebo zda pokládat likvidaci občanských svobod za tragédii (Hamplovo Prolomení hradeb - ZDE).

Otevřeným problémem ale zůstává, zda bude nový nesvobodný režim odpovídat normalizaci nebo stalinským 50. letům. Povrchní lidé možná řeknou, že v tom není žádný rozdíl, že obojí bylo jen formou bolševismu, nicméně při bližším pohledu se ukážou podstatné rozdíly.

Ranně bolševický teror let byl z podstatné části tažen zfanatizovanými šílenci. Ambicí režimu bylo zničit celý dosavadní svět a vyměnit úplně všechno – soukromý život, rodičovství, vzdělanost, životní styl, sexualitu, umění, hodnoty… nic nemělo zůstat. Vše bylo odhalováno jako nepřijatelné a zločinné. Režim neměl žádnou hranici, před kterou by se zastavil. S tím byla spojena brutalita, jaká – s výjimkou německého nacismu – nemá v moderních evropských dějinách obdoby. Nedílnou součástí stalinského režimu byly vraždy, noční přepady, mučení, popravy a další děsivé záležitosti.

Normalizační teror byl oproti tomu tažen znuděnými kariéristy, kteří oficiálním ideálům sami nevěřili, ale pro peníze byli schopni udělat cokoliv. Ambicí režimu bylo zastrašit člověka, aby se nepletl do politiky, a výměnou mu nabídnout toleranci soukromého života, přátel, chatiček, soukromých udíren a třeba i protistátní literatury, když se o ní nebude mluvit. Nebo toleranci melouchaření, když řemeslník občas něco opraví i stranickému funkcionáři. Zastrašovací prostředky sestávaly z buzerace, vyhazování z práce nebo třeba dočasného zákazu studia. Na fyzickou brutalitu docházelo jen výjimečně. Cílem režimu nebylo rozbíjet dosavadní svět, nýbrž zajistit stabilitu a kontinuitu.