Dámy a pánové,

Děkuji za příležitost promluvit na tomto setkání a orámcovat příspěvky lidí, kteří znají různé oblasti sociální problematiky mnohem hlouběji a detailněji než já. Pokusím se alespoň – tak, jak mě o to požádali pořadatelé – zasadit jednotlivé otázky sociální péče a sociální ochrany do celkového společenského, politického a do určité míry snad i civilizačního kontextu.

Naše dnešní kolokvium nese název „Rezervy sociálního systému.“ To by mohlo vyvolávat dojem, že sociální systém funguje v zásadě správně a že někde na jeho okrajích jsou určité příležitosti k dalšímu zlepšení.

I když ještě neznám příspěvky svých spoluřečníků, je už teď jasné,  výsledný obraz bude zcela jiný. Systém spotřebovává stále více peněz. Přibývá lidí, kteří si udělali živnost z nejrůznějších aspektů péče o potřebné. Každých pár let se objeví nějaká úžasná nová koncepce, na jejímž zavádění opět vydělá spousta zdravých a chytrých lidí z vyšších vrstev. V řadě případů si sociální pracovníci a neziskovkoví aktivisté počínají tak tyransky, že představují větší hrozbu než jakékoliv zchudnutí, zbídačení či diskriminace. A potřební jsou na tom v nejlepším případě pořád stejně, častěji se jejich situace dokonce zhoršuje. Asi nejvýrazněji to je vidět na romské komunitě. S každým zlepšením života profesionálních aktivistů z organizací typu Romea se prohlubují problémy skutečných Romů, či, chcete-li Cikánů.

Když „pomoc“ škodí

V roce 1984 poprvé vyšla dnes již kultovní kniha profesora Charlese Murrayho Losing Ground, která byla později přeložena do češtiny pod názvem Příliš mnoho dobra. Sám sociolog Murray se ovšem vyjádřil, že nejpřesněji by se dílo mnoho jmenovat „Ojebávání chudých.“ Příběh, který Murrayho analýza dat odkrývá, byl pro mnohé šokující. A je dosud.