Možná, že se kauza později ukáže jako uměle nafouknutá, ale v této chvíli se každý „tradiční politik,“ který varuje před Babišem, jenom zesměšňuje. Proč by měli voliči řešit 50 milionů, když „tradiční strany“ kradou před očima voličů 500 miliard. Aspoň v téhle chvíli to tak vypadá, a do voleb se to nezmění.

Prodej surovin nebo poctivá práce?

Pojďme k obecnější otázce, jestli je pro Českou republiku vůbec dobré, aby se tu taková surovina těžila. Když totiž odhlédneme od momentálních sporů o lithium, vidíme dva modely přístupu k surovinám. Ukázkovým příkladem toho prvního jsou české země 19. století. Těžilo se tu uhlí, jehož transport na dlouhé vzdálenosti byl natolik nákladný, že nezbývalo než stavět zpracovatelské podniky hned v sousedství dolů. Otevíraly se tedy hutě a hned na ně navázaly strojírenské fabriky. Vesměs menší firmy, jejichž provoz vyžadoval hodně umu, fortele i vynalézavosti. Dnes tu dobu spojujeme s kolosy jako Škoda, ale hospodářské poměry určovaly spíš dílny a továrny s desítkami zaměstnanců. To přineslo hospodářský zázrak. Kdyby se tehdy používalo slovo „ekonomický tygr,“ perfektně by na české země sedělo. Na rozmach výrobního průmyslu navázala další řemesla a služby a ze země se stalo technicko-ekonomické srdce Rakouska – Uherska a později celého sovětského bloku. Těžba uhlí tomu výrazně napomohla.

Jenže existuje taky druhý model využití surovinového bohatství. Vidíme je v desítkách států třetího světa. Pod zemí se najde cenný zdroj, přihrne se nadnárodní korporace, její aktivity zničí místní zemědělství, kulturu i celý civilizační řád. Doveze tisíce zahraničních dělníků, její manažeři se chovají jako okupanti, na místní lidi zbyde jen polootrocká práce, všechen zisk putuje do zahraničí a po čase zůstane jen zdevastovaná krajina a rozvrácená společnost. A co je nejhorší, místní politici přestanou mít zájem na rozvoji místního hospodářství, protože platby od těžební korporace jsou dostatečné k udržení jejich blahobytu.