Neplatí to však bezvýhradně o všech. Hlava státu už několikrát narazila. V případě Jana Sváčka se mohl Miloš Zeman názorně přesvědčit o tom, že nezáleží na osobě navrhovatele. Odpor senátorů vůči zmiňovanému předsedovi Městského soudu v Praze nebyl vyvolán tím, že ho v roce 2011 už neúspěšně navrhl Václav Klaus. Dokazuje to fakt, že o dva roky později s ním v Senátu narazil i Miloš Zeman.  

V souvislosti s Janem Sváčkem se objevily pochybnosti o jeho působení v předlistopadové komunistické straně. Sváček tvrdil, že byl asi půl roku pouze kandidátem KSČ. Podle údajů Národního archivu, které se objevily v médiích, měl být dva roky kandidátem a v červnu 1989 měl do KSČ vstoupit.   

Pochybnosti vyvolávalo rovněž jeho působení na postu trestního soudce před listopadem 1989. V neposlední řadě mu byly předhazovány kontakty s některými pražskými podnikateli, kteří si vysloužili pověst kmotrů.  

Miloš Zeman narazil i v dalších případech, byť tentokrát navrhovaní kandidáti neměli takovouto diskutabilní pověst. Řeč je o Miloslavu Výborném a nejnověji Jiřím Nykodýmovi.  

Oba dva působili deset let u Ústavního soudu. Přesto jim horní parlamentní komora neumožnila pracovat u této instituce v dalším funkčním období. Oba dva totiž zastávali odlišný postoj k církevním restitucím než senátoři za sociální demokracii. Oba dva dnes už bývalí ústavní soudci tak byli svým způsobem potrestáni za to, že se chovali nezávisle a řídili se pouze svým svědomím, ústavním pořádkem a zákony.  

Horní parlamentní komora opakovaně poslala současným ústavním soudcům poměrně jasný vzkaz. Nebudete-li rozhodovat tak, jak od vás senátní většina očekává, potom zapomeňte na další setrvání v pozici ústavního soudce.