Jana Buriana do čela Národního divadla neposadili svévolně politici, naopak uspěl v jiném typu výběrového řízení. Konkrétně ho oslovila komise složená z odborníků, kteří měli vyhledání nového ředitele na starost. Namátkou v ní působili ředitelé některých velkých divadel či pedagogové z uměleckých škol. To, že přímo oslovili konkrétní osobu, není neobvyklé a při obsazování takovýchto typů funkcí se podobný postup používá i v západní Evropě.

Profesní dráha Jana Buriana nijak nezpochybňuje jeho schopnost vést instituci typu Národního divadla. Ministr kultury oficiálně nesdělil jiný pádný argument, proto lze jeho rozhodnutí považovat za skandální a pro nejbližší budoucnost této instituce velmi škodlivé. Prohlubuje totiž období nejistoty, kterou vyvolalo plánované a zároveň kontroverzní sloučení Státní opery s Národním divadlem a vyvrcholilo necitlivým a nevěrohodně odůvodněným odvoláním tehdejšího ředitele Ondřeje Černého.

Rychlý konec Buriana tak může potěšit jen některé lidi z opery, kteří se spojením už zmiňovaných divadel mohli cítit existenčně ohroženi a příchod nového ředitele nevítali.