Občané našeho státu se dělí na zemanovce a nezemanovce, na klausovce a neklausovce, na levičáky a pravičáky, na pražáky a nepražáky, na kavárnu a nekavárnu, na babišovce a nebabišovce, na prozápadní a provýchodní, na mladé a staré, na pravdoláskaře a lžinenávistníky,…

Tyto a jiné virtuální konstrukce vytvářejí dokonalou kouřovou clonu, která zcela překrývá zákulisní parcelaci země nejmocnější skupinou domácích oligarchů. Média, která patří této skupině, nám servírují raporty o střetech fandů těch či oněch táborů. Ty pak denně přiživují rozohněné diskuse na internetových portálech. S neutuchající pravidelností se první stránky novin věnují galérce druhého sledu. V přímých přenosech sledujeme zatčení a následné propuštění Rittiga, Janouškovu dopravní nehodu a mnohé další lapálie rybek z našeho akvária. A skuteční žraloci mezitím v zákrytu dále posilují své pozice.

Není žádným tajemstvím, že ti nejmocnější z mocných měli dobrou průpravu od svých učitelů na samém prahu svých strmých kariér. Kořeny sahají do předlistopadových podniků zahraničního obchodu, do nejvyšších pater tehdejších nomenklaturních struktur a státní bezpečnosti, ale také do laboratoře budoucí tzv. revoluce do Prognostického ústavu a pravděpodobně i do nikdy odhalené sítě sovětských zpravodajských služeb. Pracanti české mutace posttotalitního kapitalismu koncentrovali svou moc a vliv velmi důkladně. Došlo tak ke kumulaci nejen byznysových pozic a zájmů, ale i politických. Stále totiž platí, že docela zásadní zdroje čerpali a čerpají od státu, tedy z veřejných zdrojů. A tento fakt je třeba překrýt výše zmíněnými kouřovými clonami. Působivé jsou rovněž mantry o boji s kmotry a s korupcí.

Tak jako se ve skutečně mafiánském světě dohodnou nejvlivnější rodiny na parcelaci zájmů, tak se také u nás dohodnou nejmocnější skupiny. Stalo se. Společně si rozdělily i média. Politické strany si teď platí již jen částečně, neboť časem přišly na to, že je efektivnější a dokonce levnější ovládnout politiku napřímo. Má to i své bonusy vůči státní správě, justici, vyšetřovacím a zpravodajským orgánům, nejrůznějším institucím státu, ale i velkým bankám atd. U stolu pak nemusí sedět armáda nenasytných komparsistů. Stát se stává firmou s konkrétními vlastníky. Kdo není s nimi, tak je podezřelý a musí z kola ven, a také se musí bát,…Jednoduché a účinné.

Samozřejmě je třeba lidem říkat i líbivé věci o demokracii, o svobodě, o hodnotách, o úspěších při údajné nápravě poměrů. A hodí se i trocha byznysového pragmatismu, pojmenování nepřátel, artikulace moderních národních zájmů a pak také pořádná porce zábavy, přesně podle osvědčeného hesla o chlebu a hrách. Ostatně užitečných idiotů není nikdy dost.