V duchu významu původního antického slova diskuse, což znamenalo společné přemýšlení. Jsou to ti, kteří autorovo téma kritizují, polemizují s ním, rozvádějí jej a přidávají další informace a argumenty. A mnohdy je jejich případný nesouhlas velmi ostrý.

V diskusích pod blogy, jež umožňují anonymní příspěvky, však nezřídka narazíte i na specifický druh našich spoluobčanů. Reakce na nějaký text je pro ně svéráznou formou vybití si vzteku, frustrace a nenávisti vůči okolnímu světu. Autor je často jen zástupný terč, který je zrovna k mání. Jsem si jist, že texty, které tzv. komentují často ani nečetli. O to více útočí v osobní rovině. Někteří z nich si touto formou možná vyřizují s autory článků i své domnělé a možná i skutečné nevyřízené účty. Musí to být asi slastný pocit si do někoho kopnout, naházet na něj kýble špíny. A to vše v tichu a závětří neznámého PC pod imaginárním nickem.

Těch, kteří vstupují do diskusí pod blogy bývá mezi 1-3% čtenářů. A těch, kteří zamoří diskusi svými osobními výpady, není více než několik promile, ale i to stačí k tomu, aby to znechutilo nejen čtenáře, ale i autory. Ten jejich podivný svět je mi a hony vzdálen.  Je to takové „hrdinství“ za plotem. Já jsem se nikdy neschovával v anonymitě davu. Své názory prezentuji otevřeně a veřejně. Neznámý internetový útočník vás s lehkostí sobě vlastní nazve grázlem, zmetkem a mnoha dalšími vulgarismy nejhrubšího zrna. Chce tím dodat svému emotivnímu výlevu patřičnou razanci a také ve vás vzbudit pocity strachu. Pikantní na některých útocích tohoto typu je i to, že i tito internetoví agresoři mají rádi ideologické škatulky, které jim umožní sáhnout po rychlém odsudku autora. A tak jsem občas nejen tzv. stará struktura, ale někdy i zakuklený neoliberál a jindy zase eurohujer či kryptokomunista. A dokonce prý i agent cizí mocnosti. V těchto výlevech vůbec nejde o obsah textu. Jejich poselství je nezřídka i toto – „dej si na nás bacha, my o tobě víme“.