Skutečně plnohodnotný svobodný politický systém však umožnila až pluralita politicky a ideologicky jasně definovaných parlamentních stran, kdy v soutěži názorů vítězí ten politický subjekt, který si získá důvěru většiny. Ani jedno z toho však v dnešní politice neplatí. Rozostření ideových kontur politických stran politické kolbiště zcela sterilizovalo a naše vláda se naplno poddala unijnímu unifikačnímu procesu, který naše právo na sebeurčení silně omezuje.

Současní kormidelníci našeho kontinentu se usilovně snaží za pravou demokracii vydávat koncept jiný, falešný. Multikulturalismus, genderismus, ekologismus jsou dnes určujícími mantrami jakéhosi nového standardu té jediné správné „demokracie“. Na úkor majoritní veřejnosti jsou upřednostňovány názory a zájmy menšin, které jsou dle západních liberálních „elit“ nositeli údajně skutečných „demokratických“ hodnot.

Jde o extrémní marxistické pojetí. Po ztrátě revolučního potenciálu dělnictva v první polovině minulého století našla pokrokářská levice novou revoluční sílu v okrajových skupinách obyvatel. Jejich proklamované domnělé utrpení, nesnáze a emancipační pokusy jsou pokrokáři vnímány jako indikátory selhání kapitalistického systému a jako ukazatele toho „správného“ politického směřování. Navzdory tomu, že tyto ideologie hlásají „osvobození“, ambici učinit naši společnost svobodnější v žádném případě nemají. Svobodu chtějí naopak dramaticky oslabit. Genderismus rozkládá instituci rodiny, ekologismus nás nekompromisně vede k chudobě a multikulturalismus nám bere právo na vlastní území a rozumnou národní a společenskou soudržnost v jeho rámci. Důsledky ve všech těchto případech nejvíce trpí nejzranitelnější skupiny obyvatel – dřívější nositelé marxistického revolučního potenciálu – jejichž vzdor a odpor vůči všem těmto tendencím pak dnešní „elity“ označují jako nenávist či netoleranci a politiku, která se jejich zájmům snaží jít přirozeně vstříc jako tzv. populismus.