Přesto jsme se od politiků dozvěděli, že služební zákon hrozí faktickou likvidací demokracie, protože o všem budou rozhodovat nikým nevolení superúředníci. Na druhé straně hrozí státní pokladně ztráta přes půl bilionu korun, protože v případě, že parlament zákon neschválí, Evropská komise nepošle v příštích sedmi letech žádné dotace.  

V nejvyšších patrech politiky je zřejmě všechno možné, včetně příchodu nové diktatury a pokuty v řádu stovek miliard. Jenže proč by takové katastrofy měl vyvolat zákon, ve kterém nevidí smysl většina populace?  

Plánovalo se, že bude existovat generální ředitel státní správy a k ruce bude mít nový úřad. Na tom však není nic děsivého nebo překvapivého.  

Nové úřady vznikají neustále, zabírají stále větší plochy v městských centrech, a dodnes se s tím dalo žít docela v klidu. A vzhledem k tomu, že se bude nový úřad zabývat čistou byrokracií, tak jeho činnost uškodit nemůže. Bude rozesílat dopisy, přijímat odpovědi a pak všechno založí do archivu. Na tom není nic špatného ani dobrého.  

Zákon by měl zajistit, aby úředníci netrpěli zvůlí politiků. To by jistě bylo pěkné, ale většina občanů si stejně nedokáže představit, jak politická zvůle vypadá. Přitom není pochyb, že subalterní úředník může mít potíže, i kdyby mu dali politici pokoj, protože komplikovat život mu může jiný nadřízený.  

Další spory jsou o tom, jaké budou mít úředníci vzdělání, jak se budou vybírat, jestli dostanou definitivu atd. atd. Ve všech případech to je zajímavé především pro ty, kdo chtějí dělat úředníky. Takových lidí není velký počet a nikdo je navíc k takové práci nenutí.  

Přesto se právě kvůli tomuto zákonu vzbouřila opozice a vyhrožovala trvalou obstrukcí. Poté se ještě rozhádala koaliční vláda, spory vznikly i uvnitř ČSSD. Nakonec všechno skončilo happy endem a koaliční strany si společně s opozicí vyměňovaly poklony, jaký to znamená přelom, že se všichni dohodli na novém kvalitním zákoně. Je to vítězství pro Českou republiku, říkalo se.  

Nějaký důvod k tak silným slovům a dokonce činům proto existovat musí. I když to nechápe běžný občan, politici zřejmě vědí velmi dobře, proč se tolik rozčilují. Logicky se dá usoudit, že vládní strany pod tlakem Evropské unie sepsaly služební zákon, který měl omezit vliv politiků na státní správu.  

Nakonec našly cestu, jak vytvořit normu, která by mohla Evropskou unii uspokojit a přesto politický vliv na úředníky neomezila. Nadále bude mít každý ministr hlavní slovo v tom, kdo bude pracovat na jeho ministerstvu. Zůstane mu tedy nejsilnější nástroj, jak přimět úředníky provádět veškeré jeho příkazy.  

Těžko se dá dnes říci, že má snaha udržet politický vliv uvnitř ministerských úřadů za účel udržet také dosavadní míru korupce a neprůhledných zakázek, ze které dosud profitovaly politické strany a ti, kteří je financují.  

Varovná je především idylická shoda všech stran z levice, ze středu i pravice. Protože tuzemský občan si z minulosti odnesl jasnou zkušenost: pokud vznikne kartel politických stran, pak je vždy namířen proti zbytku společnosti a za prosazení výhod pro všechny jeho účastníky. A nezáleží na tom, jestli se kartel jmenuje národní fronta nebo opoziční smlouva. Takže doufejme, že shoda nad služebním zákonem není vznikem takového kartelu.