Především tyto otázky se dnes řeší v rámci veřejné debaty, přesto nejsou tím nejdůležitějším. Od vlády se totiž v nejbližších dnech ani týdnech nedočkáme ničeho důležitého ani v záporném ani v kladném smyslu. Ministři nastoupí do úřadů, budou dělat směšné přehmaty, překvapí bystrými poznámkami a nakonec začnou uskutečňovat vládní politiku, která – to je předem jasné – překoná ekonomickou krizi, či se o to aspoň pokusí.

Naprosto zásadní je jiná věc: vůbec se neví, jak bude vypadat opozice. Pro fungování demokratického státu a zvláště každé konkrétní vlády je přitom opozice zcela nezbytná. Jaká bude opozice, tak bude pracovat vláda, to si čeští občané během čtvrtstoletí demokracie jistě už stačili všimnout. Problém je v tom, že se dnes Česko musí vyrovnat se dvěma nezvyklými okolnostmi, kterými je příliš aktivistický prezident, ale také zásadní rozpad jedné strany politického spektra, tedy pravice.

Nejsilnější opoziční stranou jsou dnes komunisté, kteří ovšem mnoho dělat nemusí. Mohou středolevou vládu kritizovat a přitom se s ní domlouvat na vzájemné podpoře. Jako kandidáti na skutečnou opozici se nabízejí jen ODS a TOP 09, které dnes mají pouhých jednačtyřicet poslanců dohromady. Ještě po volbách měli o jednoho víc, jenže bývalý místopředseda Jiří Pospíšil svou stranu ODS opustil. Jeho odchod je zřejmě tou hlavní událostí posledních dnů. Upozorňuje, že prakticky žádná opozice v parlamentu není.