Můžeme nechat stranou prázdné fráze o tom, že přímá volba prezidenta zlepší vztah občanů k demokracii a vzbudí jejich zájem o veřejný život. Stejně bezobsažná jsou odvolání na to, že podle průzkumů si přímou volbu přála většina národa. S takovou logikou by se měly okamžitě snížit daně, které si nepřeje ještě víc lidí, než kolik jich souhlasí s přímou volbou prezidenta.
Kromě zmíněných floskulí ale převládá uklidňování, že se vlastně nic neděje. Všechno prý bude jako dřív, jen ten občan dostane poněkud větší slovo.
Je to trochu slabé zdůvodnění pro největší změnu ústavy od vzniku České republiky. Když už si s tím politici dali takovou práci a když už museli měnit zákon, který je lepší neměnit, měli najít ještě jiné perspektivy, které se přímou volbou prezidenta otvírají.
Srovnání se světem totiž nějak významné argumenty pro přímou prezidentskou volbu nedává. Prezident neexistuje a tudíž se ani nevolí v monarchiích jakými jsou mimo jiné Velká Británie, Holandsko, Švédsko a Španělsko. Nepřímo volí prezidenta v zemích se silnými federálními prvky, jako jsou Německo a Itálie.
Přímo voleného prezidenta mají ve Francii, která vychází z revoluční tradice konce osmnáctého století. Podle ní o všem rozhoduje lid a ten má tedy právo zvolit hlavu státu. Ve francouzských poměrech to ovšem znamená, že se prezident stává plnohodnotným zástupcem lidu a má tedy mimořádnou pravomoc rozhodovat o všem možném. Francouzská vláda lidu rozhodně neznamená, že občané o čemkoli rozhodují v referendech, jak je zvykem v jiných tradičních demokraciích, ve Švýcarsku a Spojených státech amerických.
Francouzský model přímé volby prezidenta převzaly v umírněné podobě některé středoevropské země, konkrétně Rakousko, Polsko a Slovensko. Právě k těmto vzorům se odkazují autoři tuzemské ústavní změny , když připomínají, že prezident zůstává i přes přímou volbu reprezentativní figurou a že do politiky nemluví. Už nezdůrazňují, že Poláci museli před deseti lety měnit ústavu, aby omezili prezidentské pravomoci, protože prezident do politiky naopak mluvil.
S větší razancí přijali francouzský prezidentský model dál na východě. Přímá volba zaručuje někdy až diktátorské pravomoci prezidentům v republikách bývalého Sovětského svazu od Běloruska a Ukrajiny přes Rusko až do střední Asie.
Zjednodušeně řečeno, přímou volbou prezidenta se Česko posouvá spíše na východ než na západ a v lepším případě zůstane u středoevropského sice přímo voleného, přesto reprezentativního prezidenta.
Optimisté tedy mohou říci, že se vlastně nic neděje. Pesimisté jsou zajímavější, protože aspoň uvádějí nějaké věcné argumenty. Zpravidla upozorňují, že v české tradici se prezident do politiky plete výrazně už od první republiky. Období dvacátých a třicátých bylo epochou silných vůdců a tato móda se nevyhnula ani Masarykovu Československu, které ovšem dokázalo diktátorskému riziku čelit jako jedna z mála zemí na kontinentě. Češi proto nemají na silného prezidenta Masaryka špatně vzpomínky. V neformální a někdy neústavní rovině proto zasahovali do domácí politiky oba polistopadoví prezidenti Havel i Klaus. Dovedně se snažili především ovlivňovat sestavování vlády a vynutit si tak u premiérů povinnou úctu. Zahraniční politiku u nás dělá prezident, s tím málokdo polemizuje. Nikdo ani příliš neprotestoval proti tomu, když prezident získal neuvěřitelně silnou pravomoc tím, že může jmenovat bankovní radu České národní banky.
Bankovní rada musí být absolutně apolitické těleso složené z odborníků na slovo vzatých. Prezident ji může vybírat správně – podle současného výkladu – protože je absolutně apolitický a věrně střeží blaho České republiky.
V tom je samozřejmě riziko. Pokud bude prezident volen přímo, může si osobovat větší politický vliv a jmenování členů rady použít jako politickou páku. Minimálně bude platit, že se dosavadní formální i neformální povinnosti zakonzervují. Pochopitelně existují i názory, podle kterých je současná pozice prezidenta příliš silná a patří k důvodům současného politického chaosu.
Teoreticky je možné, že budoucí prezident zahájí tažení za další posílení svých pravomocí. U slabého premiéra si může vynutit konzultace o všem možném, a tyto své pravomoci posléze přefiltrovat do ústavy jako v případě přímé volby.
Zmíněné obavy se nemusejí zveličovat. Jsou sice rozumné, ale je přece známo, že rozum vychází z minulých zkušeností a snaží se tak předejít budoucím nepříjemnostem. Pesimistou je tedy už z definice. Naděje, že se poměry zlepší, není ničím rozumným, a přitom se snadno může naplnit.
Jen kdyby se prostě vědělo, jakou naději vlastně přímá volba prezidenta nabízí.
Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
