Petro Porošenkovi nepochybně nezbývá nic jiného, musí hovořit o hrdinném boji ukrajinské armády, skvělých taktických plánech, které vedly k ústupu, kde jedním z nich je srovnání fronty. Tolik to připomíná válečné zprávy o pohybu německých turistů v Sovětském svazu za II. světové války, když se po Stalingradu organizovaně zkracovali frontu a přesouvali se do předem připravených pozic. Nakonec se fronta zkrátila natolik, že měřila jen pár kilometrů okolo berlínského Reichstagu. Obránci Donbasu, včerejší horníci a dělníci místních továren, se však na Kyjev táhnout nechystají. Doma konečně zůstali i v čase Majdanu.

Čím to ale je, že oddíly kyjevské regulérní armády i pochybné dobrovolnické bataliony nebyly schopny „teroristům“, nad kterými měly početní převahu, dát na frak? Jistě i tady platí, že silnější je ten, kdo ví, za co bojuje. Na jedné fotografii z Ukrajiny posledních měsíců stojí babička a v ruce má nějaký arch papíru a na něm je napsáno: Nenecháme pošlapat památku našich hrdinů banderovci. Jim zkrátka vadí, když na radioanténách transportérů a tanků vlají vlajky s hákovým křížem. Rusové – a nejen oni nemají zkrátka kachní žaludky.