Má-li se strana vzpamatovat, prospělo by jí, kdyby dobře porozuměla tomu, co ji potkalo. Kromě otázky, koho na kapitánský můstek, by se měla ptát i jinak. A hledat odpovědi. Např. jak se stalo, že zprvu zaimponovala natolik, že se stala tou voličsky nejsilnější, tedy i hegemonem naší politické scény. Jaké společenské objednávce tehdy vycházela vstříc. Kterým sociálním, resp. zájmovým skupinám se posléze stala platformou. Její fiasko nebylo bleskem z čistého nebe. Aféra paní Nagyové (dnes Nečasové) byla sice poslední roznětkou, ale tomu předcházel dlouhý příběh. Řekl bych, příběh postupné sebedestrukce. Vnímali to lidé v ODS? A pokud ne, proč? Porozumět vzestupu a pádu kdysi slibné strany by prospělo nejen jí, ale celé české společnosti, protože bychom lépe nahlédli, co a jak v ní funguje.  

Porozumět tomu by měla sama ODS. Zatím jí bylo nastavováno zrcadlo zvenčí. Zajímavě se o to pokusil letos v září Josef Zieleniec, kdysi spoluzakladatel. Ale dnes je tam brán jako renegát. Jeho hlas proto asi nebude brán vážně. Strana nyní zvažuje, že si postaví do čela Petra Fialu. Analyticky uvažujícího politologa a člověka vnitřně poctivého. Bude to on, kdo jí pomůže k sebezpytování? To není zrovna úkol pro toho, kdo má stranu znovu sjednotit a vést. Dokáže pan Fiala čelit vnitrostranickým strukturám, které přispěly k jejímu pádu, ale nepřestaly v ní existovat? ODS má před sebou přetěžký úkol navíc: porozumět úloze Václava Klause. Myslím, že to bude velmi nesnadné i pro Petra Fialu osobně.