Ten souboj nikdy nebyl úplně férový. Oba hlavní protagonisté totiž provozovali poněkud odlišné disciplíny. Zatímco jeden do hry nastupoval obrazně řečeno v klasickém dresu na standardně nalajnované hřiště, ten druhý raději hrával bez dresu a mimo pravidla standardní politiky. Po smrti jednoho z aktérů je ten střet ještě více unfair. Ovšem nikoli proto, že ten mrtvý se nemůže bránit. Spíš proto, že se stal bezbrannou monstrancí v rukou svých zcela nekritických obdivovatelů a někdy i bezskrupulózních manipulátorů.

Doktor Wolf

Život občas tropí hlouposti. Stalo se to 26. listopadu 1989 v modrém salonku Obecního domu v Praze. V jedenáct hodin dopoledne se tu sešly k prvnímu jednání delegace vlády ČSSR a Národní fronty ČSSR a delegace Občanského fóra. Neformální šéf OF Václav Havel se tehdy dopustil malého společenského faux pas, když ekonomického experta, jenž byl součástí jeho skupiny, představil jako doktora Wolfa. Nikdo – ani Havel – v ten okamžik samozřejmě ještě netušil, že právě tento muž, kterého posadili na samý kraj stolu, již brzy Havla zastíní a stane se nejmocnějším politikem naší polistopadové éry. O kom to mluvím? Ten muž se nejmenoval Wolf, nýbrž Klaus. Václav Klaus.

Vykolejená česká politika jako sůl potřebuje někoho, kdo politice vrátí její poztrácenou ideovou podstatu, jinými slovy – vrátí politický systém do standardních kolejí

Jak se to stalo, že neznámý muž ze šedé zóny zastínil všechna ta daleko známější, povětšinou disidentská jména, jež sametová revoluce vystrčila na jeviště vysoké politiky? Jak se stalo, že právě Klaus se stal Havlovým nejvýznamnějším oponentem? Ti dva se lišili téměř ve všem. Společenským původem, rodinným zázemím, způsobem života, vzděláním, životní zkušeností, okruhem přátel, způsobem uvažování. To vše hrálo roli. Ale byla tu ještě jedna věc, na kterou se zapomíná a která byla možná vůbec nejdůležitější: Klausovo neuvěřitelné pracovní nasazení.

Lupič sametové revoluce

Rychlost, s jakou Klaus ovládl hrací pole, byla zničující. Zatímco rozumbradové z disidentských řad, zvyklí na nekonečné noční debaty, ještě obrazně řečeno vyspávali, Klaus kmital, mluvil, psal, diskutoval i komandoval a hlavně – neúnavně obrážel republiku. A byli to právě lidé z regionů, kdo jej záhy nasměrovali do funkce předsedy Občanského fóra, prvního a zároveň posledního. Vyprávěl mi to kdysi Milan Uhde, jak po zvolení Klause předsedou OF najednou dostaly schůze a porady řád, spád a štábní kulturu.