Vítězství Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách přineslo prozatím jen náznak naděje, že Evropa se bude zabývat nejen záležitostmi zachování si své pouhé existence a zastavením destrukce klíčových nosných zdí, na kterých stojí a které jí stále ještě drží pohromadě navzdory tomu, že v souvislosti s brexitem ještě zažijí nemalou sérii otřesů.

Toto vítězství znamená současně i otevření za poslední léta nejviditelnějšího prostoru k tomu posunout se dál a učinit se silnějším. Prostoru, který není založen na extrémních řešeních a neakceptovatelných projevech chování, ale na realisticky vyhodnocených potřebách, které Evropa má. Jeho součástí je nejen zesílení vzájemné součinnosti v oblastech, které jsou pro spojenou Evropu klíčové, ale současně i přenechání či lépe vrácení kompetencí na národní a regionální úroveň všude tam, kam se unijní chapadla plíživě dostala v rozporu s principem subsidiarity. To není špatný deal.

Stejně jako ten, v němž by stávající osazenstvo EU dostalo na výběr zvolit si tempo a oblast integrace podle toho, jak nejlépe vyhovuje jeho potřebám, přičemž možnosti oné volby by měly striktně končit tam, kde by se na cestu více-rychlosti vydaly též záležitosti spojené s možností narušit ony nosné zdi. Kdyby k tomu došlo, pozbyl by termín Evropská unie smyslu. Pokud však dáme nyní jejím členům šanci si ve všech ostatních záležitostech zvolit tempo odpovídající jejich podmínkám, možná tím Evropu a její dlouhodobě zachráníme.