Laskavý čtenář si možná ještě vzpomene na tzv. televizní stávku v zimě roku 2000-2001, kdy se tamní zaměstnanci rozhodli vzít věci do svých rukou, vyhnali z ČT její regulérní vedení a vysílali pirátsky tak dlouho, až jim to parlament, s gatěmi svlečenými sto mil před brodem, laskavě legislativně posvětil. Tehdy řekl jistý Schwarzenberg nesmrtelnou větu: „Česká televize patří těm, kteří v ní pracují." Nesmrtelnost této věty si připomínáme od té doby neustále, a to zejména, avšak nejen tehdy, když si tu televizi zapneme a chvilku na ni s nelíčeným údivem hledíme.

Avšak zopakujme si to: nikdy nic není poprvé, všechno se v nějaké podobě vrací, a tedy i téma veřejnoprávních médií. Sáhl jsem tedy do svého tučného archivu; mám hloupý – a programové zapomnětlivce velice rozčilující – zvyk: žádnou informaci, která se v budoucnu může hodit, nevyhazovat. Nu a odtamtud jsem vyňal záznam jednoho semináře, který v květnu 2004 pořádal odborný server Česká média v prostorách Ministerstva kultury. Tématem toho semináře byla „Regulace elektronických médií". Šlo samosebou o regulaci nejen technického rázu – přidělování kmitočtů, ale především o regulaci obsahu. Tedy o zákony, které se regulací zabývají. Které regulaci zavádějí nebo zamýšlejí zavádět (či po nich tak politici občas, vždy s onou vtíravou infekční repeticí, volávají) s důvodem či záminkou zabránit negativním vlivům zvenčí médií. Zpravidla se v takové souvislosti mluví o ochraně občanů, protože regulační úsilí pak vypadá důvěryhodněji a vznešeněji.

Jak si regulaci médií představuje, řekl tam tehdy explicitně ctihodný publicista Karel Hvížďala. Zcela bez varování opustil tématické vymezení (aspoň to tak vypadalo), a přednesl obšírnou přednášku na téma potřebnost veřejnoprávních médií. Zprvu mi dlouho unikal důvod tohoto tématického úskoku, či souvislost, jaká by měla být dávána mezi samu existenci médií veřejné služby a fenomén regulace elektronických médií. Hvížďala se kriticky pozastavil nad kacířskou myšlenkou (její kacířskost je však, jak se zdá, časově i regionálně relativní: tuto myšlenku uvedli v život na Slovensku novým zákonem už v roce 2010), že potíže s definicí veřejné služby by se daly rázně vyřešit transformací hybridní, vágní veřejnoprávní ČT do subjektu rozpočtového, tedy odtaženého od politického vlivu a financovaného procentem z HDP, postaveného pod kontrolní gesci Nejvyššího kontrolního úřadu a jinak fungujícího výhradně na bázi manažerského, nikoli politického řízení. Což ostatně dlouhodobě považuji za jedinou cestu, jak ČT efektivně osvobodit od snah politiků ovládat ji z jedné či druhé strany, jak ji vymanit z otroctví Poslanecké sněmovny, která utahováním či povolováním poplatkových šroubů staví ČT do permanentní existenční nejistoty. Tedy totální politické závislosti. „Zestátnění" ČT vidím jako jedinou cestu k dosažení ideové nezávislosti ČT, a o to přece ČT ve všech těch revoltách a horách frází přece šlo!

Z následující diskuse jsem příliš nepochopil, proč je Karel Hvížďala (a mnozí jemu podobní) takovým odpůrcem myšlenky nezávislé rozpočtové televize. Jejich argumentace se točila v tradičním kruhu: „potřeba veřejné služby", „poptávka veřejnosti po takové službě" atd., což jsou pojmy sice hezky vypadající, ale zcela prázdné. Co už je veřejnějšího, než stát? Stát, který si veřejnost platí k uspokojování svých potřeb a poptávek, které mu nejsou s to obstarat soukromí dodavatelé? Proto se občan vzdává svých daní, protože z nich právě je hrazena (mimo mnohé jiné a podstatnější) jeho potřeba veřejné služby. Žádná obecně, a tedy nutně nepřesně definovaná a vlastně jakékoli voluntaristické kroky umožňující poplatková televize není zárukou, že nebude zneužita. A to, i když by se případně (ovšem pravděpodobnost toho je za dnešního stavu věcí rovna méně než nule) management, dokonce i sami zaměstnanci snažili o sto šest.