Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 114. díl. Šoková doktrína, 1. část | ParlamentniListy.cz

Obě její nejdůležitější díla – Bez loga (2000) a Šoková doktrína (2007) si nabírají na vidle mnohé z těch nejodpudivějších rysů toho, čemu se ve Spojených státech říká demokracie a vyváží se to za cenu libovolného krveprolití do zemí třetího světa, popřípadě poněkud jemnější propagandistickou formou se to vnucuje jakožto „liberální demokracie“ ve státech vyspělejších a hlavně stále ještě majících poměrně slušnou porci zdravého rozumu. Je zde řeč zejména o středo- a východoevropských státech, které byly ze stran EU a často USA stavěny do pozice jakýchsi druhořadých a poučeníhodných elementů, neschopných se rozhodovat o sobě samých. Že je leccos jinak, už asi ví každý, komu nezakrněl mozek. Že jde o trhy, o levnou pracovní sílu, o přetlačování vůči Rusku a Číně atd.

Ale neodbočujme. Pro tento a příští dál cyklu Jak jsem potkal knihy jsme na dvě části vybrali úvodní pasáž knihy Naomi Kleinové Šoková doktrína (v dalších částech podrobuje kritice jiné, třeba ekonomické, parametry amerického sebevědomí). V této první části však popisuje cosi, co před námi mnozí preceptoři onoho osvíceného liberálního amerikanismu poněkud tajili. Totiž že je to země, která umí být stejně, ne-li více, brutální a bezohledná, užívá ty nejodpudivější metody, které jsme podvědomě připisovali spíše zneužívané vědě za komunismu, že zkrátka i v USA měl slovutný dr. Mengele zdatné následovníky. A navíc, a to není nepodstatné, placené ze státních zdrojů (CIA), a tedy sloužících státním zájmům.

Měli by si to přečíst každý, ale zejména ten, kdo nás v našich médiích neustále poučuje o potřebnosti takových vymožeností, jako bylo ono „humanitární bombardování“ Bělehradu, podporování autoritativních režimů a převratů (od Kosova přes arabské jaro až po pokus svrhnout legitimní vládu v Sýrii, a vposled též aktuální dění v Iráku, kde už od okamžiku zavraždění Saddáma Husajna Amerika pokazila, co jen mohla.

To všechno je Amerika. A co byla? A co tedy znovu může být? Nebo že by někde vskrytu stále byla? Čtěte spolu s Naomi Kleinovou. Možná se vám nebude potom dobře usínat.

Šoková doktrína

Všechno z tebe vyženeme a na místo toho dosadíme sebe. (George Orwell, 1984)

LABORATOŘ PRO MUČENÍ: EWEN CAMERON, CIA A ZUŘIVÁ SNAHA VYMAZAT A PŘETVOŘIT LIDSKOU MYSL

Jejich mysli jsou jako nepopsané listy, na něž můžeme psát.

(dr. Cyril J. C. Kennedy a dr. David Anchel o výhodách elektrošokové terapie, 1948)

Šel jsem se podívat na jatka na tu tzv. „elektrickou porážku“ a zjistil jsem, že prasatům na spánky nasadí kovové kleště, které jsou napojeny na elektrický proud (125 voltů). Jakmile jim kleště nasadí, prasata upadnou do bezvědomí, Ztuhnou, a po několika vteřinách se začnou zmítat v křeči podobně jako naši pokusní psi. Zatímco byla v bezvědomí (v epileptickém kómatu), řezník je bez problémů podříznul a nechal vykrvácet.

(Psychiatr Ugo Cerletti popisuje, ja k „vynalezl“ elektrošokovou terapii, 1954)

-----

„Já už se s novináři nebavím," oznámil napjatý hlas na druhém konci drátu. A po malé pauze dodal: „Co chcete?"

Dojde mi, že mám asi dvacet vteřin na to, abych tuto dámu získala na svou stranu, a to rozhodně nebude snadné. Jak mám Gail Kastnerové vysvětlit, co od ní chci a co mě k ní přivedlo?

Pravda se zdá být poněkud bizarní: „Píšu knihu o šoku. O tom, jak země zažívají šok - z války, z teroristických útoků, převratů a přírodních katastrof. A o tom, jak pak jsou v šoku ještě jednou - zásluhou soukromých společností a politiků, kteří využívají jejich strachu a dezorientace způsobené tím prvním šokem k tomu, aby prosadili ekonomickou šokovou terapii. A pak také o tom, jak jsou lidé, kteří se odváží této šokové politice vzdorovat, v případě nutnosti šokováni ještě potřetí - za pomoci policie, vojáků a vězeňských vyšetřovatelů. Ráda bych si s vámi promluvila, protože podle mého názoru patříte k lidem, kteří absolvovali nejvíce šoků, vzhledem k tomu, že jste jednou z mála těch, kdo přežili tajné experimenty CIA s elektrošoky a jinými ,zvláštními výslechovými technikami. A mimochodem mám důvod věřit, že výzkum, který na vás byl prováděn v 50. letech na McGillově univerzitě, je v současné době využíván při výsleších vězňů v Guantánamu a Abú Ghraib.“

Ne, to říci rozhodně nesmím. A tak místo toho začnu: „Nedávno jsem byla v Iráku a snažím se pochopit, jakou roli tam hraje mučení. Říkají nám, že s jeho pomocí získávají informace, ale podle mě jde o něco víc - myslím, že by to mohlo mít co dělat také s tím, že se snaží vybudovat modelovou zemi, vymazat lidi a přetvořit je od základů."

Následuje dlouhé ticho a nakonec se ozve trochu jiný hlas, pořád ještě napjatý, ale... že by v něm byla slyšet úleva? „Přesně jste vystihla to, co mi CIA a Ewen Cameron udělali. Pokusili se mě vymazat a přetvořit. Ale nepovedlo se jim to."

Za méně než čtyřiadvacet hodin klepu na dveře bytu Gail Kastnerové v ponurém montrealském domově důchodců. „Je otevřeno," ozve se téměř neslyšně. Gail mi řekla, že nechá odemčeno, protože jí dělá problémy vstát. Drobné praskliny v její páteři začínají s přicházející artritidou zlobit ještě víc. Bolest zad je jednou z připomínek toho, jak jí elektrický proud o síle 150 až 200 voltů celkem třiašedesátkrát projel čelními mozkovými laloky a její tělo se divoce zmítalo na lehátku, což mělo za následek zlomeniny, vymknutí, rozkousané rty a vylámané zuby

Gail mě zdraví z modrého plyšového polohovacího křesla. Později se dozvídám, že má dvacet různých poloh, a Gail je neustále střídá, jako fotograf, který se snaží zaostřit. Právě v tomto křesle tráví dny i noci a hledá klid, utíká před spánkem a také tím, čemu říká „mé elektrické sny". Setkává se v nich s „ním": s doktorem Ewenem Cameronem, dávno mrtvým psychiatrem, který na ní před tolika lety elektrošoky prováděl - a zkoušel i další způsoby mučení. „Včera v noci mě to monstrum navštívilo dokonce dvakrát," oznámí mi, jakmile vejdu do pokoje. „Nechci, abyste kvůli tomu měla výčitky, ale může za to ten váš nenadálý telefonát a všechny ty otázky"

Dojde mi, že nejspíš není správné, že tu jsem. Tento pocit ještě zesílí, když se rozhlédnu po bytě a zjistím, že tu pro mě není kouska místa. Všude se vrší záplavy papírů a knih, které jsou naskládané ve vratkých stozích, ale zjevně je v nich jakýsi systém, z knih čouhají zažloutlé záložky Gail mě nasměruje k jedinému nezaskládanému místu, dřevěné židli, kterou jsem přehlédla. Ale když ji požádám o deseticentimetrové místečko na diktafon, trochu se vyděsí. Stolek vedle jejího křesla nepřipadá v úvahu: je na něm asi dvacet prázdných krabiček od cigaret Matinée Regular, poskládaných do dokonalé pyramidy. (Gail mě do telefonu varovala, že je silná kuřačka: „Omlouvám se, ale hodně kouřím. A taky špatně jím. Jsem tlustá a kouřím jednu za druhou. Doufám, že vám to nevadí.“) Vypadá to, jako by Gail vnitřky krabiček vybarvila černě, ale když se podívám lip, zjistím, že ve skutečnosti je to nesmírně nahuštěné miniaturní písmo: jména, čísla, tisíce slov.

Během našeho celodenního povídání se Gail často skloní, aby si něco zapsala na kousek papíru nebo na krabičku od cigaret: „Musím si to napsat,“ vysvětluje, „jinak to zapomenu.“ Záplava papírů a cigaretových krabiček je pro Gail něčím víc než jen nekonvenční kartotékou. Znamená její paměť.

Po celý dospělý život Gail její mysl zrazovala; informace se jí okamžitě vykouří z hlavy, její vzpomínky, pokud vůbec existují (a mnoho z nich opravdu neexistuje), jsou jako fotografie rozházené po podlaze. Někdy si některou událost pamatuje dokonale - říká tomu „úlomek pamětiu - ale když se jí zeptáte na datum, splete se klidně i o dvě desetiletí. „V roce 1968,“ řekne. „Ne, vlastně 1983.“ A tak si dělá seznamy a všechno si schovává na důkaz toho, že se její život skutečně odehrál. Nejdřív se mi za nepořádek omlouvá. Ale později se rozčílí: „Za to může on! Tenhle byt je součást toho mučení!“

Řadu let byla Gail ze své nespolehlivé paměti a jiných podivností značně zmatená. Nechápala například, proč v ní malý elektrický šok od ovladače garážových dveří vyvolal nekontrolovatelný záchvat paniky Nebo proč sejí třesou ruce, když strká do zásuvky fén. A nejvíc matoucí bylo, že si pamatovala většinu věcí ze své dospělosti, ale téměř nic z období před dvacátým rokem věku. Když potkala někoho, kdo ji údajně znal z dětství, řekla mu: „Já vím, kdo jste, ale nějak si vás nedokážu zařadit/ Ale to jsem jen hrála,“ dodává.

Gail si myslela, že to souvisí s její nalomenou psychikou. Od dvaceti do čtyřiceti let bojovala s depresí a závislostí na lécích a občas měla tak silné záchvaty, že skončila v nemocnici v kómatu. Tyto incidenty způsobily, že se k ní její rodina přestala hlásit, a Gail byla tak osamělá a zoufalá, že se živila odpadky z popelnic před obchody s potravinami.

Existovaly také náznaky, že se v minulosti událo něco ještě mnohem více traumatizujícího. Než rodina s Gail zpřetrhala všechna pouta, Gail a její sestra, její jednovaječné dvojče, se často hádaly kvůli tomu, že na tom Gail kdysi byla ještě mnohem hůř a Zella se o ni musela starat. „Nemáš ponětí, čím jsem si prošla,“ vyčítala jí Zella. „Močila jsi v obýváku na podlahu, cucala sis palec, mluvila jsi jako mimino a chtěla jsi, abych ti dala láhev mého syna. To všechno jsem musela snášet!“ Gail nevěděla, co si má o obviněních svojí sestry myslet. Močení na podlahu? Dožadování se synovcovy láhve? Nepamatovala si, že by někdy vyváděla tak podivné věci.

Když jí táhlo na padesát, začala Gail chodit s mužem jménem Jacob, o kterém mluví jako o své spřízněné duši. Přežil holocaust a byl stejně jako ona posedlý otázkami paměti a ztráty Jacoba, který zemřel před více než deseti lety, záhadně chybějící roky v Gailině životě značně znepokojovaly. „Musí existovat nějaké vysvětlení," říkával. „Musí to mít nějaký důvod."

V roce 1992 Gail a Jacob náhodou procházeli kolem novinového Stánku s obrovským senzačním titulkem: „Experimenty s vymýváním mozků: Oběti budou odškodněny." Kastnerová přeletěla pohledem celý článek a okamžitěji udeřilo do očí několik slovních spojení: „žvatlání", „ztráta paměti", „inkontinence". „Řekla jsem: Jacobe, kup mi ty noviny/" Pár se posadil v nedaleké kavárně a začal číst neuvěřitelný článek o tom, jak v padesátých letech americká CIA najala jednoho montrealského lékaře, aby prováděl bizarní pokusy na svých psychiatrických pacientech, udržoval je týdny ve stavu umělého spánku a držel je v izolaci, aby jim pak naordinoval obrovské dávky elektrošoků a experimentální drogové směsi včetně psychedelického LSD a halucinogenu PCP, známého pod názvem andělský prach. Tyto experimenty - které pacienty vracely do preverbálního, infantilního stadia - byly prováděny v Allanově institutu při McGillově univerzitě pod dohledem jeho ředitele, doktora Ewena Camerona. To, že Cameronovy experimenty financovala CIA, bylo odhaleno na konci sedmdesátých let díky Zákonu o svobodě informací (Freedom of Information Act) a rozpoutalo to živé diskuse v americkém Senátu. Devět z bývalých Cameronových pacientů se spojilo a zažalovalo nejen CIA, ale i kanadskou vládu, která Cameronovy experimenty rovněž finančně podporovala. Během vleklých soudních sporů právníci Cameronových pacientů tvrdili, že experimenty byly porušením všech zásad lékařské etiky. Pacienti za Cameronem přišli, aby jim pomohl od nepříliš vážných psychických potíží - poporodní deprese, úzkostí; někdy potřebovali jen poradit s problémy v manželství - a byli zneužiti - bez svého vědomí a svolení - jako pokusní králíci, aby byl ukojen hlad CIA po informacích o tom, jak ovládat lidskou mysl. V roce 1988 CIA oběti odškodnila, devět žalujících dostalo dohromady 750 000 dolarů, což bylo do té doby nejvyšší odškodnění, jaké kdy kdo od tohoto úřadu dostal. O čtyři roky později kanadská vláda odsouhlasila, že zaplatí odškodné 100 000 dolarů každému pacientovi, který byl předmětem experimentů.

Nejenže hrál Cameron zásadní roli ve vývoji současných amerických mučících technik, jeho experimenty navíc pomohly ukázat, s čím pracuje katastrofický kapitalismus. Podobně jako ekonomové volného trhu, kteří jsou přesvědčení, že jedině dalekosáhlá katastrofa - velký zmar - může připravit půdu pro jejich „reformy", věřil Cameron, že když lidský mozek vystaví sérii šoků, bude moci zničit a vymazat poruchovou mysl, a pak stvořit novou osobnost na onom slavném nepopsaném listu.

Gail během oněch let sice tušila, že existuje jakýsi spor, který zahrnuje CIA a McGillovu univerzitu, ale nevěnovala tomu pozornost - s Allanovým institutem neměla nikdy nic společného. Ale když seděla s Jacobem v oné kavárně, přemýšlela o tom, co bývalí Cameronovi pacienti říkají o svém životě - o ztrátě paměti, návratu do dětství. „Došlo mi, že jsem musela zažít totéž, co oni. Řekla jsem: Jacobe, tohle je určitě to vysvětlení, které jsme hledali."

V šokárně

Kastnerová napsala do Allanova institutu a vyžádala si své zdravotní záznamy. Nejdříve jí řekli, že o ní žádné záznamy nemají, ale nakonec je dostala, všech 138 stran. Jméno lékaře, který ji přijímal, znělo Ewen Cameron.

Listiny, záznamy a tabulky v Gailině složce vyprávějí dojemný příběh – příběh o omezených možnostech osmnáctileté dívky v padesátých letech, ale také o tom, jak vlády a lékaři zneužívali svou moc. Záznamy začínají posudkem Gailiny osobnosti, který dr. Cameron napsal při jejím přijetí: na McGillově univerzitě studuje ošetřovatelství a učí se velice dobře; Cameron ji popisuje jako „doposud poměrně vyrovnanou bytost". Trpí však úzkostí způsobenou tyranským otcem, píše bez okolků, „velice rušivým" člověkem, který svoji dceru „opakovaně psychicky týral".

Podle raných záznamů se zdá, že ošetřovatelky mají Gail rády; povídají si s ní o ošetřování nemocných a popisují ji jako „veselou", „přátelskou" a „upřímnou". Avšak během těch několika měsíců, které strávila střídavě v jejich péči a doma, u Gail došlo k radikální proměně osobnosti, jež je v její složce pečlivě zdokumentována: po několika týdnech se začala „chovat jako malé dítě, začala mít bizarní nápady a zjevně byla halucinovaná [sic] a měla destruktivní sklony“. V záznamech se dočteme, že tato inteligentní mladá žena nyní dokáže napočítat pouze do šesti; následně je „manipulativní, nepřátelská a velmi agresivní"; poté pasivní a netečná a nepoznává členy své rodiny. Její konečná diagnóza zní „schizofrenie... s výraznými rysy hysterie" - mnohem závažnější než „úzkost", s níž za doktorem Cameronem přišla.

Její proměna měla bez nejmenších pochyb co do činění s léčebnými postupy, které jsou také uvedeny v jejích záznamech: velké dávky inzulínu způsobující mnohočetná kómata; podivné kombinace povzbuzujících a utlumujících prostředků; dlouhá období, kdy byla udržována v umělém spánku vyvolaném drogami; osminásobné množství elektrošoků, než jaké bylo v té době obvyklé.

Ošetřovatelky se často zmiňují o Gailiných pokusech utéci z péče svých lékařů: „Snaží se uprchnout... tvrdí, že jí ubližujeme... odmítá podstoupit elektrošoky, poté co dostane injekci.“ Tyto stížnosti byly pokaždé záminkou k další návštěvě toho, čemu Cameronovi podřízení říkali „šokárna“.

Honba za prázdnem

Jakmile si Gail Kastnerová několikrát pročetla své lékařské záznamy, změnila se v jakousi archeoložku svého vlastního života a začala sbírat a zkoumat všechno, co by mohlo pomoci objasnit, co se s ní v nemocnici stalo. Dozvěděla se, že Ewen Cameron, americký občan skotského původu, dosáhl ve své profesi všech úspěchů, které si lze představit: byl předsedou Americké asociace psychiatrů, Kanadské asociace psychiatrů a Světové asociace psychiatrů. V roce 1945 byl jedním z pouhých tří amerických psychiatrů, kteří byli požádáni, aby svědčili o duševním zdraví Rudolfa Hesse při procesech s válečnými zločinci v Norimberku.

Když Gail začala celou věc zkoumat, byl už Cameron dávno po smrti, zanechal však po sobě desítky esejů a publikovaných přednášek. O experimentech s ovládáním mysli financovaných CIA bylo navíc vydáno několik knih, které nešetřily detaily o Cameronově vztahu s touto organizací.* Gail je přečetla všechny, zatrhala si důležité pasáže, nakreslila si časové osy a porovnala jednotlivá data se svými zdravotními záznamy. Zjistila, že Cameron podle všeho na počátku padesátých let odmítl standardní freudovský přístup, při němž se k odkrytí „prapůvodních příčin“ pacientovy duševní choroby používá „konverzační terapiea. Jeho cílem nebylo uzdravit či napravit své pacienty, nýbrž je znovu stvořit za pomoci metody, kterou nazval „řízení psychiky “.

Z článků, které v té době vydal, plyne, že věřil, že jediný způsob, jak pacienty naučit novým zdravým návykům, je proniknout do jejich mysli a „rozbít staré patologické vzorce". Prvním krokem bylo „zbavení se vzorců“, které mělo ohromující cíl: vrátit mysl do stavu, kdy to byla, jak řekl Aristoteles, „deska, na které ve skutečnosti není nic napsáno", tabula rasa. Cameron věřil, že tohoto stavu dosáhne, když bude na mozek útočit všemi známými prostředky, které brání jeho normálnímu fungování - a to všemi najednou. Aplikoval válečnou strategii „šoku a bázně" na lidskou mysl.

Na konci čtyřicátých let se elektrošoky stávaly mezi psychiatry v Evropě a v Americe čím dál oblíbenějšími. Způsobovaly méně nevratných poškození než chirurgická lobotomie a zdálo se, že pomáhají: hysteričtí pacienti se často uklidnili a v některých případech se zdálo, že pacienti mají po ráně elektřinou jasnější mysl. To však byla pouhá pozorování, a ani lékaři, kteří pomáhali tuto metodu rozvíjet, nedokázali poskytnout vědecké vysvětlení toho, jak funguje.

Byli si však vědomi jejích vedlejších účinků. Nebylo pochyb o tom, že elektrošoková terapie může vyvolat amnézii; to byla nej častější stížnost spojená s touto léčbou. Dalším častým vedlejším účinkem, který souvisel se ztrátou paměti, byla regrese. V desítkách klinických studií lékaři uvedli, že si pacienti bezprostředně po terapii začali cucat palec, schoulili se do fetální pozice, museli být krmeni a volali své matky (lékaře a sestry si často pletli se svými rodiči). Takové chování obvykle rychle pominulo, ovšem v některých případech, když byly použity velké dávky elektrošoků, lékaři zaznamenali, že se pacienti vrátili do dětství kompletně a zapomněli chodit a mluvit. Marilyn Riceová, ekonomka, která v polovině sedmdesátých let stála v čele hnutí za práva pacientů v tažení proti elektrošokové terapii, velmi sugestivně popsala, jaké to je, když se všechny vaše vzpomínky i vaše vzdělání následkem šokové terapie rozplynou: „Teď chápu, jak se musela cítit Eva, když byla stvořena z něčího žebra jako dospělá bytost dočista bez minulosti. Cítím se stejně prázdná jako Eva."

Pro Riceovou a ostatní byla tato prázdnota nenahraditelnou ztrátou. Cameron však hleděl do stejné prázdnoty a viděl něco jiného: nepopsaný list, očištěný od špatných návyků, na nějž bylo možno zapisovat nové vzorce. Pro něj nebyla „rozsáhlá ztráta veškerých vzpomínek" vyvolaná intenzivními elektrošoky nechtěným vedlejším účinkem; byla hlavním cílem celé léčby, rozhodujícím předpokladem návratu pacienta do dřívějšího stadia vývoje, „do doby, než se u něj objevilo schizofrenické myšlení a chování". Podobně jako zastánci vojenského řešení mezinárodních konfliktů volající po bombardování, které země vrátí „zpátky do doby kamenné", viděl Cameron v šokové terapii prostředek k navrácení pacientů do předškolního věku, k jejich úplné regresi. V článku z roku 1962 popsal stav, do něhož chtěl pacienty, jako byla Gail Kastnerová, vrátit, následovně: „Objeví se nejen ztráta ponětí o čase a prostoru, ale také ztráta pocitu, že by takové ponětí mít měl. Během tohoto stadia se u pacienta může objevit řada dalších průvodních jevů, například ztráta druhého jazyka či ponětí o tom, že je ženatý či vdaná. U pokročilejších forem může ztratit schopnost chůze bez opory, schopnost sám se najíst a může se u něj objevit obojí inkontinence. ... Fungování paměti je vážně narušeno ve všech aspektech.“

K tomu, aby své pacienty „zbavil vzorců", Cameron používal relativně novou pomůcku - tzv. Page-Russellův přístroj, který dokázal vykonat až šest elektrošoků za sebou, ne jen jeden jako dosud. Cameron byl rozčarovaný z toho, že jeho pacienti stále tíhli k pozůstatkům své osobnosti, a tak se je snažil dále dezorientovat pomocí povzbuzujících a utlumujících injekcí a halucinogenů: chlorpromazinu, barbiturátů, amytalu, oxidu dusného, desoxynu, seconalu, nembutalu, veronalu, meliconu, thorazinu, largactilu a inzulínu. V článku z roku 1956 napsal, že tyto léky slouží k tomu, aby „pacienta odblokovaly, a jeho obranné reakce tak mohly být zmírněny".

Jakmile bylo dosaženo „úplného odstranění vzorců" a původní osobnost byla uspokojivě vymazána, mohlo se začít s řízením psychiky. To spočívalo v tom, že Cameron přehrával svým pacientům magnetofonové pásky se sděleními typu: „Jsi dobrá matka a manželka a lidi tě mají rádi." Jakožto behaviorista věřil, že když se mu podaří, aby pacienti vstřebali sdělení nahraná na pásce, jejich chování se změní.*

Vzhledem k tomu, že byli pacienti podrobeni elektrošokům a zdrogováni tak, že se nacházeli takřka ve vegetativním stavu, neměli na vybranou a museli sdělení z Cameronových pásek poslouchat - šestnáct až dvacet hodin denně, celé týdny; v jednom případě Cameron přehrával pásku nepřetržitě po dobu 101 dní.

V polovině padesátých let se o Cameronovy metody začali zajímat výzkumníci z řad CIA. V té době začínala propukat hysterie kolem studené války a agentura právě zahájila tajný program věnovaný výzkumu „speciálních výslechových technik". Z odtajněné zprávy CIA se dozvídáme, že tento program „zkoumal řadu nestandardních výslechových technik včetně psychologického teroru a prostředků jako je „naprostá izolace" a také „využití léků a chemických látek". Nejdříve dostal krycí jméno Projekt Bluebird, potom Projekt Artichoke, a v roce 1953 došlo k jeho definitivnímu přejmenování na MKUltra. Během následujícího desetiletí utratilo MKUltra 25 milionů dolarů za výzkum nových metod, jak zlomit vězně, kteří byli podezřelí, že jsou komunisté či dvojití agenti. Na programu se podílelo osmdesát institucí, včetně 44 univerzit a dvanácti nemocnic.

Agenti, kteří se tohoto projektu účastnili, neměli nouzi o velice kreativní nápady, jak dostat informace z lidí, kteří se o ně nechtěli podělit - problém byl v tom, jak tyto nápady vyzkoušet v praxi. Jejich činnost v prvních několika letech fungování projektů Bluebird a Artichoke připomínala tragikomický špionážní film, v němž se agenti CIA navzájem hypnotizují a potajmu dávají kolegům do pití LSD, aby zjistili, co se stane (nejméně v jednom případě to skončilo sebevraždou) - nemluvě o mučení domnělých ruských špionů.

Jejich testy připomínaly spíše vražedné kanadské žertíky na půdě vysokoškolských spolků než seriózní výzkum a nevzešly z nich ony vědecky ověřené metody, o něž CIA usilovala. K tomu by potřebovala velké množství lidských pokusných králíků. Bylo učiněno několik pokusů o velkoplošné testování, ale bylo to příliš riskantní: kdyby na veřejnost prosáklo, že CIA testuje na americké půdě nebezpečné drogy, celý program by mohl být zastaven. A právě do té doby se datuje zájem CIA o kanadské vědce. Jejich spolupráce začala 1. června 1951 setkáním zástupců bezpečnostních služeb a akademiků ze tří zemí v montrealském hotelu Ritz-Carlton. Předmětem této schůzky byl rostoucí strach západních výzvědných služeb, že se komunistům podařilo objevit způsob, jak válečným zajatcům „vymýt mozek“. Jako důkaz sloužila skutečnost, že američtí vojáci zajatí v Koreji zdánlivě dobrovolně předstupovali před kamery a zatracovali kapitalismus a imperialismus. Podle odtajněných protokolů ze setkání v Ritzu byli přítomni: Omond Solandt, předseda kanadského Výboru pro obranný výzkum (Defense Research Board); Sir Henry Tizard, předseda britské Komise pro strategii obranného výzkumu (Defense Research Policy Committee); a také dva zástupci CIA - přesvědčeni o tom, že západní mocnosti musejí co nejdříve zjistit, jak komunisté získávají ona neuvěřitelná doznání. Prvním úkolem bylo proto provést „klinickou studii konkrétních případů“, aby bylo prozkoumáno, jak vymývání mozků vlastně probíhá. Cílem tohoto výzkumu nebylo, aby západní mocnosti mohly na vězně začít používat techniku ovládání mysli; chtěly připravit západní vojáky na všemožné donucovací prostředky, s nimiž by se mohli setkat, pokud by se dostali do zajetí.

CIA měla samozřejmě poněkud odlišné zájmy. Avšak ani během setkání za zavřenými dveřmi, jako bylo to v hotelu Ritz, si tato organizace nemohla dovolit otevřeně přiznat, že má ve skutečnosti zájem o vytvoření vlastních alternativních výslechových metod, zejména ne v době, kdy celosvětový odpor vyvolalo odhalení nacistických zvěrstev.

Setkání v Ritzu se zúčastnil také doktor Donald Hebb, šéf katedry psychologie na McGillově univerzitě. Podle odtajněných materiálů se Hebb pokusil vysvětlit záhadu doznání amerických vojáků spekulacemi o tom, že komunisté vojáky možná manipulují tak, že je umisťují na dlouhou dobu do izolace a blokují přísun veškerých smyslových podnětů. To na šéfy tajných služeb udělalo dojem a tři měsíce na to Hebb dostal výzkumný grant od kanadského ministerstva národní obrany, aby uskutečnil sérii tajných experimentů se smyslovou deprivací. Hebb platil skupině 63 studentů McGillovy univerzity 20 dolarů za den za to, že se nechali zavřít do místnosti s černými brýlemi na očích, sluchátky, v nichž byl slyšet jen bílý šum, a s rourami z kartonu na rukou, aby se nemohli orientovat pomocí hmatu. Tito studenti strávili celé dny v moři nicoty, bez pomoci očí, uší a rukou, ve společnosti své čím dál bujnější fantazie. Aby zjistil, jestli je deprivace činí náchylnějšími k „vymývání mozků", začal jim Hebb přehrávat nahrávky hlasů hovořících o existenci duchů a nedůvěryhodnosti vědy – což byly představy, ke kterým se studenti před zahájením experimentu vyjadřovali odmítavě.

V tajné zprávě o Hebbových zjištěních Výbor pro obranný výzkum shrnuje, že smyslová deprivace u testovaných studentů zjevně vedla k extrémnímu zmatení a halucinacím a že „během a bezprostředně po skončení senzorické deprivace došlo ke značnému dočasnému snížení jejich intelektuálních schopností". Hlad studentů po stimulech je navíc učinil překvapivě vnímavými vůči myšlenkám vyjádřeným na magnetofonových páskách, a u řady z nich se dokonce objevil zájem o okultní vědy, který trval ještě několik týdnů po skončení experimentu. Jako by zmatenost způsobená smyslovou deprivací částečně vymazala jejich mysl a senzorické stimuly pak její vzorce přepsaly

Kopie Hebbovy významné studie byla poslána do CIA, dalších 41 kopií dostalo americké námořnictvo a 42 kopií americká armáda.21 CIA navíc Hebbova zjištění monitorovala přímo, za pomoci jednoho z jeho studentských pomocníků, Maitlanda Baldwina, jenž byl, aniž to Hebb tušil, informátorem CIA. Tento horlivý zájem nebyl nijak překvapivý: Hebb dokazoval, že intenzivní izolace omezuje schopnost jasně uvažovat a činí lidi mnohem přístupnějšími různým návrhům - což byla pro každého vyšetřovatele velice cenná informace. Hebb si nakonec uvědomil, že jeho výzkum má obrovský potenciál, a to nejen v rámci obrany zajatých vojáků proti „vymývání mozků", ale také jako jakýsi manuál psychologického trýznění. V posledním rozhovoru, který před svou smrtí v roce 1985 poskytl, prohlásil: „Když jsme naši zprávu přednesli před Výborem pro obranný výzkum, bylo jasné, že popisujeme děsivé výslechové techniky."

V Hebbově zprávě je uvedeno, že čtyři z testovaných osob „spontánně poznamenaly, že jejich pobyt v tomto zařízení je jistou formou mučení“, což znamenalo, že nutit je k tomu, aby tam zůstávaly déle, než dokázaly snést - více než dva či tři dny - by bylo porušením lékařské etiky. Hebb si uvědomoval, že to znamená pro jeho experiment podstatné omezení, a napsal proto, že „přesnější výsledky" nejsou k dispozici, neboť „není možné subjekty nutit, aby strávily v senzorické izolaci 30 až 60 dní".

Pro Hebba to sice možné nebylo, ale pro jeho kolegu z McGillovy univerzity a hlavního akademického rivala Ewena Camerona to nepředstavovalo žádný problém. (Hebb později na chvíli odložil akademickou slušnost a charakterizoval Camerona jako „trestuhodného hlupáka".) Cameronovi se podařilo sama sebe přesvědčit, že násilná destrukce pacientovy mysli je nezbytným prvním krokem na jeho cestě za duševním zdravím, a proto není porušením Hippokratovy přísahy. Co se týče souhlasu s léčbou, pacienti mu byli vydáni zcela na milost; standardní formulář Cameronovi dával absolutní volnost ve výběru léčebných postupů, což zahrnovalo také úplnou frontální lobotomii.

Ačkoliv byl v té době s CIA v kontaktu už celou řadu let, obdržel první grant od této výzvědné služby v roce 1957, a to přes krycí organizaci s názvem Společnost pro výzkum lidské ekologie (Society for the Investigation of Human Ecology). A s tím, jak do něj proudily peníze od CIA, přestával být Allanův institut nemocnicí a začal se čím dál víc podobat makabróznímu žaláři.

První změnou bylo dramatické zvýšení dávek elektrického proudu. Dva psychiatři, kteří vymysleli kontroverzní Page-Russellův elektrošokový přístroj, doporučovali čtyři sezení na jednoho pacienta, což dělalo dohromady 24 jednotlivých elektrošoků. Cameron začal přístroj na svých pacientech používat dvakrát denně po dobu třiceti dnů, což dělalo děsivých 360 jednotlivých šoků na každého pacienta - mnohonásobně více, než u jeho dřívějších pacientů, mezi něž patřila také Gail. K už tak závratné plejádě drog, které svým pacientům podával, přidal ještě mnohem experimentálnější drogy, které měnily lidskou mysl a které CIA nesmírně zajímaly: LSD a PCP

Do svého arzenálu nástrojů k vymazávání mysli přidal také další zbraně: senzorickou deprivaci a uměle prodlužovaný spánek, dvojí proces, který podle jeho vlastních slov „sníží obranyschopnost daného jedince" a učiní ho tak mnohem vnímavějším k jeho nahraným poselstvím. Když dorazily peníze ze CIA, Cameron s jejich pomocí proměnil staré stáje za nemocnicí v izolační boxy. Pečlivě zrenovoval také sklepení, ve kterém se nyní nacházela místnost zvaná „izolační komora“. Zvukotěsně ji izoloval, pouštěl v ní bílý šum, zhasínal světla a každému pacientovi dal černé brýle, ucpávky do uší a také kartonové roury na ruce, které mu „znemožňovaly dotýkat se svého těla - a znejisťovaly tak jeho dojem o sobě samém“, jak Cameron píše v článku z roku 1956. Ovšem tam, kde Hebbovi studenti přestávali zvládat mnohem mírnější senzorickou deprivaci už po několika málo dnech, držel Cameron své pacienty celé týdny; jednoho z nich uvěznil v izolační komoře dokonce na třicet pět dní.

Cameron smysly svých pacientů dále trýznil v tzv. spánkové místnosti, kde byli drženi v drogovém oblouznění po dobu dvaceti až dvaadvaceti hodin denně, přičemž je sestry každé dvě hodiny obracely aby neměli proleženiny, a budily je pouze, když byl čas k jídlu či k tomu jít na toaletu. V tomto stavu byli pacienti udržováni po dobu patnácti až třiceti dní, avšak Cameron uvedl, že „někteří pacienti absolvovali až 65 dní nepřetržitého spánku“. Personál nemocnice dostal příkaz nedovolovat pacientům mluvit a neposkytovat jim žádné informace o tom, jak dlouho v té které místnosti budou muset zůstat. Aby si pojistil, že se z této noční můry nikomu nepodaří uniknout, podával Cameron jedné skupině pacientů malé dávky kurare, které způsobuje paralýzu, čímž z nich udělal doslova vězně ve vlastních tělech.

V článku z roku 1960 Cameron uvádí, že existují „dva hlavní faktory“, které nám umožňují „udržovat si představu o místě a čase“ - jinými slovy, díky nimž víme, kde se nacházíme a kdo jsme. Tyto dva činitelé jsou „(a) trvalý přísun smyslových vjemů, a (b) naše paměť. Pomocí elektrošoků Cameron zničil paměť; za pomoci izolačních boxů zrušil smyslové vjemy. Byl rozhodnutý násilím zbavit pacienty pojmu o místě a čase. Když si uvědomil, že někteří pacienti poznají, jaká je denní doba, podle jídel, nařídil kuchyni, aby jídla pomíchala, podávala je nepravidelně a dávala pacientům polévku k snídani a ovesnou kaši k večeři. „Díky tomu, že jsme měnili intervaly mezi jídly a očekávané menu, podařilo se nám tuto strukturu rozrušit,“ uvádí Cameron spokojeně. Přesto se však ukázalo, že navzdory jeho úsilí se jedné pacientce podařilo udržet si spojení s okolním světem díky „velice slabému hřmění“ letadla, které každé ráno v devět přelétávalo nad nemocnicí.

Každého, kdo je obeznámen s výpověďmi lidí, kteří přežili mučení, musí tento detail zabolet. Když jsou vězni dotázáni, jak přežili měsíce či roky izolace a brutality, často hovoří o tom, že slýchali vzdálené zvonění kostelních zvonů, muslimské svolávání k modlitbě či děti hrající si v nedalekém parku. Když se život člověka scvrkne na prostor čtyř zdí vězeňské cely, rytmus těchto venkovních zvuků se mu stane jakýmsi záchranným lanem, důkazem toho, že je stále ještě lidskou bytostí, že kromě mučení existuje ještě jiný svět. „Čtyřikrát jsem slyšel, jak venku za svítání zpívají ptáci - proto vím, že uběhly čtyři dny," řekla jedna z obětí poslední uruguayské diktatury, když vzpomínala na jednu neobyčejně brutální sérii mučení. Bezejmenná žena ve sklepení Allanova institutu, která se s vypětím sil snažila přes opar tmy, drog a elektrošoků zaslechnout motor letadla, nebyla pacientkou v péči lékaře; byla vězněm vystaveným mučení.

Existuje několik přesvědčivých indicií, že Cameron moc dobře věděl, že simuluje podmínky v mučírně, a že se mu jakožto přesvědčenému antikomunistovi velice zamlouvala představa, že jsou jeho pacienti součástí válečného úsilí studené války V rozhovoru z roku 1955 projeden oblíbený časopis otevřeně přirovnal své pacienty k válečným zajatcům podstupujícím výslech; doslova uvedl, že stejně „jako vězňové komunistů měli sklon [léčbě] vzdorovat, a jejich odpor musel být zlomen". O rok později napsal, že vymazáním vzorců chce docílit „doslova ,opotřebení obranných mechanismů", a poznamenal, že „to lze přirovnat ke zhroucení jedince následkem nepřetržitého vyslýchání". V roce 1960 už Cameron přednášel o svém výzkumu senzorické deprivace nejen pro kolegy psychiatry, ale také před vojenským publikem. V přednášce proslovené na Brooksově letecké základně v Texasu se ani nepokoušel předstírat, že léčí schizofrenii, a naopak přiznal, že senzorická deprivace „způsobuje hlavní příznaky schizofrenie" - halucinace, silnou úzkost, ztrátu kontaktu s realitou. V poznámkách k této přednášce se zmiňuje o tom, že u jeho pacientů po senzorické deprivaci následuje „zahlcení smyslovými vjemy", čímž má na mysli používání elektrošoků a donekonečna se opakujících smyček s nahranými poselstvími - a naznačuje tak, jaké výslechové metody by mohly následovat.

Cameronova práce byla financována CIA do roku 1961 a řadu let nebylo jasné, k čemu americká vláda jeho poznatky využila, a zdaje vůbec využila. Na konci let sedmdesátých a v osmdesátých letech, kdy se konečně objevily důkazy o tom, že CIA výzkum skutečně financovala - nejprve při slyšeních v Senátu a pak také během přelomového skupinového soudního sporu iniciovaného Cameronovými pacienty - novináři a zákonodárci většinou věřili verzi CIA. Tedy že měl tento výzkum technik vymývání mozků pomoci ochránit zajaté americké vojáky Tisk se soustředil především na onu senzační skutečnost, že vláda financovala podávání drog. Když celý skandál propukl naplno, mluvilo se především o tom, že CIA a Ewen Cameron svými experimenty nezodpovědně a jen tak pro nic za nic zničili řadu životů - jejich výzkum se zdál být naprosto zbytečný: tou dobou už všichni věděli, že vymývání mozků je jen jedním z mýtů studené války. Co se týče CIA, ta tuto verzi příběhu záměrně podporovala, neboť dávala přednost tomu, aby je veřejnost měla za nešikovné vědecko-fantastické šašky, než aby se mluvilo o tom, že financovala pokusnou mučírnu na věhlasné univerzitě - a navíc velice výkonnou. Když byl John Gittinger, psycholog CIA, který jako první kontaktoval Camerona, nucen vypovídat před americkým Senátem, nazval rozhodnutí financovat Cameronův výzkum „hloupou chybou. ... Strašlivou chybou." Když měl při těchto slyšeních Sidney Gottlieb, bývalý ředitel projektu MKUltra, vysvětlit, proč nařídil zničení veškeré dokumentace k tomuto pětadvacetimilionovému projektu, odpověděl, že „výsledky projektu MKUltra neměly pro CIA žádný užitek". V odhaleních o MKUltra z osmdesátých let, ať už v investigativních reportážích v mainstreamovém tisku či v knihách, jsou experimenty důsledně popisovány jako „ovládání mysli" a „vymývání mozků". Slovo „mučení" se v nich téměř neobjevuje.

(Kleinová, Naomi: Šoková doktrína. Přeložili Martina Knápková a Luděk Vacín. Vydaly společně Praha: Argo a Praha Dokořán 2010. ISBN 978-80-257-0357-1 (Argo), ISBN 978-80-7363-264-9 (Dokořán))

Petr Žantovský