Jeho role v našich dějinách je mnohostranná. Od účasti v čs. legiích přes prvorepublikovou věrnost Masarykovi a ideji československé republiky po jeho mesalianci a posléze aktivní službu nacistickému protektorátu. Film naznačil, že Moravec si své pookupační kroky sám sobě vysvětloval svým vlastenectvím. Mnohokrát zdůrazňoval, že mu jde o přežití českého národa, a to spatřuje jako možné uprostřed válčící Evropy pouze v „ochranném“ lůně Třetí říše.

Během posledního půlroku války sepsal Moravec řadu úvah, postupně reflektujících celkový vývoj mezinárodní situace, která se postupně nezadržitelně vyvíjela směrem k porážce Německa. Ve svých článcích pro časopis Přítomnost a ve svých nedělních úvodnících pro Lidové noviny, stejně jako v několika rozhlasových projevech se snažil téměř do konce vzbuzovat optimismus a víru v konečné vítězství Říše, ale naproti tomu i s jistým smyslem pro realitu naznačoval možné následky jejího poražení a tím vykresloval i možný poválečný vývoj z pohledu českého národa, který spatřoval jednoznačně v bolševizaci země. Přinášíme několik Moravcových článků a projevů z tohoto období jako dokument toho, jakou podobu měla tehdejší propaganda. Moravec, chceme-li či nechceme, patří k našim dějinám, a je tedy třeba znát i jeho vklad k této historii. Verdikt nad ním si jistě dokáže každý učinit snadno sám.

Bláhové touhy a konce
(rozhlasový projev 30. 12. 1944)

V roce třicátém devátém, šest dní před počátkem této války, u mikrofonu jsem Polsku předpověděl, že zahyne jako žoldnéř odumírajícího západu, nezačne-li nový život v rodině středoevropských národů, která pod vedením Německa svým hospodářským rozkvětem záhy zastíní západ i s Amerikou. Političtí karbaníci tvrdili, že jsem přišel o rozum. Tehdy byly v módě tak zvané polské vtipy. Uplynuly tři týdny a vtipálkům ztuhl smích v hrdle. Nepolepšili se však. Poněvadž jsem měl pravdu, zanevřeli na mne ještě více a vždy čas od času mi předpověděli zlé konce přesně na den. Právě před pěti lety nějaká mafie mi sdělovala, že přestřihne nit mého života 15. května 1940, kdy francouzsko-britské jednotky potáhnou Václavským náměstím.

Trpělivě jsem čekal. Za měsíc po 15. květnu pochodovala německá vojska Vítězným obloukem v Paříži. Pak to prorokování trochu polevilo. Před dvěma lety se s ním opět roztrhl pytel. Nepřítel zahájil ofensivu na Donu, v Egyptě. Přistál ve francouzské severní Africe. Na říšská města začaly dopadat pumy z amerických letadel. O Novém roce 1943 bylo mi v anonymním dopise slavnostně oznámeno, že 1. května, tedy za pouhé čtyři měsíce, v Praze si podají ruce Američané s bolševickými vojáky. Ani tento termín nesouhlasil. Ale pravý tanec politických čarodějů nastal po vypřáhnutí Italie. Poněvadž Vilémovo Německo nepřečkalo zhroucení Rakouska-Uherska ani o dva týdny, konec války byl našimi bodrými mafiány určen na svatováclavské posvícení roku 1943.

Rok čtyřicátý třetí měl být věrnou kopií roku osmnáctého. V opuštěných koutech demokratičtí patrioti s oblibou malovali číslici 18. Poněvadž se nic nestalo o svatém Václavu, čekal jsem 28. říjen. Ale i v tento den Němci stáli ještě 200 km na jih od Říma. Mafiáni byli zklamáni. Anglo-Američané jim postupovali příliš pomalu a bolševici nemile rychle. Že s bolševiky nejsou žádné špásy, o tom se tisíce českých lidí přesvědčilo na vlastní kůži v Rusku.