Slogan Ubavit se k smrti samozřejmě vystihuje Postmanův postoj k roli médií v dnešním světě. Tedy – je třeba říci, že slovo „dnešní“ má více významů. Kniha vyšla původně roku 1985 a reagovala na „výročí“ Orwellova alegorického románu 1984. Postman se – zjednodušeně řečeno – ptá, co z chmurných Orwellových vizí o sešněrované a totalitní společnosti se naplnilo a jakou roli v tom mají masová média, zejména televize. Druhým opěrným bodem je rovněž dílo literární, a to román Aldouse Huxleyho Brave New World (česky vyšlo počátkem 70.let v překladu Miroslava Holuba jako Konec civilizace). Což je také utopie o tom, kam může civilizace dospět, nebude-li uplatňovat rozum a bude-li příliš spoléhat na své puzení k „dobru“ a „pohodlí“. Z hlediska literárního jde o dvě výjimečná díla, z hlediska věcného se za ty desítky let od jejich vydání ukázalo, že možná víc než prostá donucovací totalita podle Orwella v moderní či postmoderní společnosti platí onen všeobecně sdílený život v líbivé lži podle Huxleyho. Na tento posun mimochodem také velmi přesně upozorňuje hned v předmluvě sám Neil Postman.

Dlouho jsme sledovali, jak se blíží rok1984. Když tento letopočet konečně nadešel a proroctví s ním spojené se nenaplnilo, hloubavější Američané začali tiše pět sebechválu. Kořeny liberální demokracie vydržely. Ať už teror vypukl kdekoliv jinde, alespoň nám se Orwellovské noční můry vyhnuly.

Zapomněli jsme však, že vedle temné vize Orwellovy je tu ještě jedna - o něco starší o něco zapadlejší, ale stejně mrazivá: „překrásný nový svět“ konce civilizace Aldouse Huxleyho. Navzdory obecnému přesvědčení, rozšířenému dokonce i mezi vzdělanci, Huxley a Orwell neprorokovali totéž. Orwell nás varuje před podlehnutím nátlaku z vnějšku. V Huxleyho vizi však k tomu, aby lidstvo přišlo o svou autonomii, zralost a historii, není žádný Velký bratr třeba. Podle Huxleyho si lidé svého diktátora nakonec zamilují a technologie, které podvracejí jejich schopnost přemýšlet, začnou zbožňovat.

Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se z nás stane kultura zajatců. Huxley se obával, že se proměníme v kulturu trivialit, zaujatou něčím na způsob pocitového kina nebo hry s odstředivým míčkem. Jak Huxley poznamenal v pozdějším “Návratu do překrásného nového světa“ (Brave New World Revisited), bojovníci za lidská práva a racionalisté, kteří jsou vždy připraveni vzdorovat diktatuře, zapomněli vzít v úvahu „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení“. V románu 1984, dodává Huxley, jsou lidé ovládáni prostřednictvím bolesti. V „Konci civilizace“ je kontrola zajištěna prostřednictvím slasti. Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky. Tato kniha se zabývá možností, že pravdu neměl Orwell, ale Huxley.

Zajímavá je životní a odborná dráha Neila Postmana. Postman se narodil v roce 1931, většinu života strávil v New Yorku. V roce 1953 promoval na univerzitě. Akademickou hodnost magistra získal v roce 1955. Posléze, v roce 1959, začal učit na New York University. V roce 1993 byl jmenován univerzitním profesorem, jako jediný pouze s magisterským titulem. Byl předsedou univerzitního Oddělení kultury a komunikace. Zemřel 5. října 2003 ve Flushingu. Napsal 18 knih a více než 200 časopisových a novinových článků pro The New York Times, Time Magazine, The Harvard Education Review, The Washington Post či Los Angeles Times. Navzdory obšírné a osobité odborné práci jej odborná veřejnost vzala na milost až po jeho smrti. To vypovídá o bizarnosti některých rysů vědeckého snobismu. Irena Reifová v předmluvě k českému vydání knihy Ubavit se k smrti připomíná, že Postman „by dnes měl potíže získat byť jen místo asistenta, protože ani při své publikační hyperaktivitě nikdy nevydal článek v některém z elitních časopisů, jejichž relevance se vyjadřuje speciálním indexem. Do takového periodika pronikl až jako nebožtík, když mu časopis The International Journal od Press/Politics rok po smrti z piety otiskl starší přednášku. Postman byl v odborné komunitě enfant terrible: čtenářským zájmem oceňovaný a kolegy za zády posmívaný. Mezi nimi měl pověst autora jakýchsi vědecko-popularizačních harlekýnek. Není přitom zdaleka vyloučené, že mnoho blazeovaných filosofů zažívalo při čtení jeho textů tajně pocit rozbřesku a nejeden z nich pochopil McLuhana až přes Postmana“. Možná i tato fakta svědčí o tom, že Postman ve svém díle, masověji odstartovaném právě knihou Ubavit se k smrti, sáhl takříkajíc na obnažený nerv doby. Dejme ještě jednou slovo Ireně Reifové a její charakteristice Postmanova klíčového textu.