Narodil se jako Miloslav Kuraš v roce 1944 ve Zlíně, v roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Olomouce, kde absolvoval střední školu a kde i posléze vystudoval anglistiku na Univerzitě Palackého. Poté pracoval jako rozhlasový redaktor. Do Velké Británie emigroval v roce 1968, pracoval řadu let v české redakci BBC a v londýnském divadle Young Vic. V roce 1974 konvertoval k judaismu a změnil si jméno na Benjamin Kuras. V roce 1975 získal britské občanství. Od roku 1990 publikuje v řadě českých periodik a vydal několik desítek knih v češtině. Patří mezi výrazné kritiky Evropské unie, multikulturalismu, islamismu a socialismu.

Jeho nejnovější knihou je titul Soumrak bílého muže, který vychází už ve druhém vydání. Kuras tu předkládá velmi přesnou analýzu naší doby, rozkrývající informovaně a tu a tam i s jistým humorem či spíše sarkasmem příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace. Líčí od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve století 21. Pokouší se vystopovat paralelně probíhající a často opomíjené proudy filosofie a psychologie tvoření, sebezlepšování a duchovní a morální obnovy navazující na kreativní tradice Západu, a to od biblické etiky, přes protestantskou etiku kapitalismu, vědeckou a technickou revoluci, až po nejnovější psychologické objevy, které by snad mohly západní civilizaci zachránit a posunout na další stupínek úspěšného vývoje. Zhruba tyto věty čteme i v doporučující anotaci distributora knihy, a lze je jedině podepsat.

Zbývá ještě dodat, že Kurasův styl je tradičně na pomezí hutného až opulentního souboru faktů a souvislostí – a břitké esejistické reflexe, pracující hojně s tematickými či historickými asociacemi. Má-li dnešní česká literatura a publicistika opravdu originálního esejistu, je to jistě Benjamin Kuras. Z jeho knihy Soumrak bílého muže předkládáme několik typických ukázek.

Vratká svoboda

Druhá světová válka pohřbila víru nejen ve spravedlnost Boží, nýbrž i ve spolehlivost lidského rozumu. Utonulo v něm nejen náboženství, nýbrž i osvícenství. Nacismus byl vědecky metodickým ztělesněním absurdního iracionálna přetvořeného ve vražednou mašinerii chladnokrevnou pílí, smyslem pro povinnost a kázeň, zbožňováním státu a bezuzdnou brutalitou. Sílící pochybnosti o autonomii člověka a jeho rozumu (kterou v nás pěstovalo osvícenství) vytvořily stav morálního zmatku, v němž je člověk ponechán bezradný a bez inspirace, ať už Božího zjevení nebo svého rozumu.