„Viděl jsem vyvolavače, který pravil: Dámy a pánové, vstupte!
Mluvil jménem červů a žížal, této bílé a růžové nahoty země:
Kdo vejde k nim, bude obrán na kost, obraťte se na ně s důvěrou!
Řekl také: nebude už pláče, jen ticho povane intimitou míst,
kde kdysi zachvíval se morek, malými tunely vaší dutosti. Vstupte!“

Tyto verše ze sbírky Ortely a milosti (báseň Vyvolavač) nepatří k nejtypičtějším, které kdy odešly z psacího stolu básníka Oldřicha Mikuláška. Mají totiž v sobě nejen existenciální patos, trochu holanovský, ale také sarkasmus, trochu až kolářovský. A též trochu zarputilosti: nedat se každému, kdo vyzve. Tam už jsme Mikuláškovu étosu blíže. Nicméně vyslovíte-li jméno Oldřicha Mikuláška, většině těch, kdo si jej kdy vpustili do svého estetického a citového světa, naskočí jakási vyšší společná charakteristika, a to je náležení k rodu svého kraje, v daném případě Jižní Moravy.

Ne že by Mikulášek byl autorem nějak obzvlášť programově rustikálním, byl také autorem mnoha krásných básní milostných, opěvoval každou krásu – ženy, stromy, cestu, která někam vede, a nu ovšem, i sklenky dobrého vína v pravý čas. Mohli jste ho kdysi, už jako starého pána, potkávat při jeho každodenních procházkách po vinárničkách v Brně na České ulici (jak příznačné!), kde usedal ke stejně založeným hrstkám přátel, upíjel z tenkého skla silnou vůni a chuť a byl šťasten, neboť tam byl doma. Vlastně až do konce (1985).