Nakladatel o knize píše: „Murray dramaticky líčí narůstající spor většinové společnosti s intelektuální elitou, která hodlá evropský lid vyměnit. Důkladně analyzuje její akademické šibolety, vytáčky a lži i ideál „morálně” nadřazeného univerzálního lidství bez kulturního rozlišení, utopickou vizi nesoudržné, multietnické společnosti pouhých lidských práv. Jak napsal prorocky G. K. Chesterton, „tato bezbřehá, mlhavá mystika splynutí všeho v jedno nechápe potřebu rozmanitosti. Odlišnost muže a ženy, svět dětí, lásku k národu, k místu, koloritu a dějinnému rázu krajiny. Nechápe čest a půvab vlasti a vše, za co stojí žít.”… „Tady nejde o lidstvo, ale o lidi.”…V Evropě povstává oligarchie, jež ve jménu unie a sjednocení života chce všechno srovnat… „Obávám se, že milionům lidí nezbude než se řídit instinktem a tak jako u zvířat bude ten instinkt správný. Jde totiž o střet mezi agilním intelektem a ustrnulým davem.” Ať už nadcházející konflikt dopadne jakkoli, podle Murrayho to už ale nebude Evropa, jakou jsme znali.“

Překladatel knihy, Alexander Tomský, v doslovu podotýká: „Murrayho objevná historie humanitární schizofrenie Západu (mlhavý kult humanistické víry v jednotné lidstvo individuálních práv) i pasti, do níž se politici přívalem nových občanů z nepřátelské civilizace během půlstoletí do-stali, je otřesným svědectvím, nejen lidské hlouposti, ale především ztrátou víry ve vlastní civilizaci. Murray pochybuje, že by Evropané v zajetí svého charitativního rozpoložení dokázali své hranice uzavřít a zpomalit nevyhnutelný civilizační kolaps. Obrací se sice na „kulturní křesťany”, aby si uvědomili, co je čeká, nebudou-li hájit svobodu, rozum, tradici a demokracii, ale zá-roveň je přesvědčen, že o osudu Evropy už rozhodla demografie. Sebevražedné útoky islamistů, tak jako náboženská válka mezi sunity a šíity časem ustanou, jak by ale mohla smrtelně unavená, vyprázdněná kultura pouhé tolerance porazit sebejistou normativní víru nesčetných milionů prostých muslimů? I oni věří v jedno univerzální lidstvo, bohužel pod vládou koránu a kruté teokracie.“

Chceme-li najít nejjednodušší klíč k porozumění knize i jejímu autorovi, možná není od věci začít ji číst od konce, přesněji od autorova doslovu, který líčí evropskou situaci na jednotlivých příbězích žhavé současnosti. A potom teprve se pustit do knihy zepředu, od Úvodu, který je její pointou. Chmurnou, ale realistickou.

Doslov

Podivná smrt Evropy vyšla v Británii 4. května 2017, šest týdnů před útokem britského islámského konvertity ChalidaMasooda na westminsterském mostě v Londýně. Vypůjčenou dodávkou najel do náhodných chodců a zavraždil pět osob včetně policisty a padesát zranil. Krátkou zprávou ze svého mobilního telefonu před svou smrtí vyhlásil svým spoluobčanům džihád.

Britská media, tak jako obvykle, reagovala frázemi. Významný anglický novinář se na stránkách The New York Times rozplýval, jak rychle se ráno po útoku život Londýna vrátil do svých kolejí. „Londýňané spěchali za svými povinnostmi, tak jako každý všední den a ani by ty miliony občanů megalopolis nenapadlo, aby se kvůli jednomu člověku ukrývali. Jak říkají v East Endu, 'kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp’.” Rád bych věděl, kdy byl pisatel těchto řádků v nějakém putyce východního Londýna a tohle slyšel jako reakci na terorismus. Možná si to popletl a zpívali „vyvalte sudy”. (anglická verze Vejvodovy „Škoda lásky”.)